Pochvala

„Ty jsi ale hodný chlapec!” „To je na jedničku s hvězdičkou.” „Jsi šikulka.”  Tohle dítě v Montessori třídě neuslyší. Mělo by takové pochvaly slýchat doma?

Toto je článek ze série o komunikaci, Mluvit dětskou řečí.

Montessori vzdělávání se vyhýbá odměnám a trestům. Princip je jednoduchý: dítě by se mělo učit – a je plně připraveno se učit – takovým tempem a způsobem, které přesně odpovídá jeho vývoji a individualitě. To mu přináší hluboké vnitřní uspokojení a pomáhá mu na cestě k sebeutváření; žádnou další motivaci nepotřebuje. Role dospělého je připravit prostředí pro učení a umožnit dítěti v něm pracovat, ne tlačit se do procesu učení a snažit se ho ovládat prostřednictvím necitlivých zásahů, ať už se jedná o negativní (tresty), nebo pozitivní (odměny a pochvaly).

Funguje to. Už více než století pomáhá tento systém dětem vyrůstat v sebevědomé, samostatné a motivované dospělé. A velmi dobře ho lze uplatnit i mimo Montessori třídu.

Pochvala je zpravidla doporučována rodičům jako nejcennější výchovný nástroj. Tresty a kárání mají potenciál narušit vztah rodičů s dítětem; namísto toho řada odborníků tvrdí, že štědrá chvála má pouze pozitivní efekt a dítě toužící po našem uznání bude dychtivě dělat to, za co bude chváleno. Není to ale tak jednoduché. Moderní psychologický a sociologický výzkum potvrzuje, že nadměrná chvála je zbytečná, krátkozraká a v konečném efektu i vyloženě škodlivá.

V čem je problém

Dostat pochvalu v podstatě znamená, že nás někdo jiný posuzuje a hodnotí naše chování. Pokud se chováme určitým způsobem jen proto, že čekáme, že za to budeme pochváleni, vzdáváme se své vlastní motivace a úsudku. Kontrolu nad sebou samým předáváme někomu jinému – někomu, kdo má nad námi moc.

Možná v tom nevidíte problém, pokud se bavíme o batoleti pod kontrolou milujícího rodiče, který pro něj chce jen to nejlepší. Ale batole roste a lidé okolo něho mu nebudou vždy tolik oddáni. Dětství je však čas naučit se, jak být člověkem: čas vytvořit si návyky a chování, která nám budou sloužit po zbytek života. Víme, jak je pro dnešní děti důležité rozvíjet kritické myšlení, disciplínu, silný smysl vlastní sebehodnoty a vnitřní motivace. Neustálé spoléhání na pochvalu nás nic z toho nenaučí. Namísto toho vytváří návyky nezdravého spoléhání na ostatní a v nejhorším případě zanechává dítě zranitelné vůči manipulaci a zneužívání.

Řekněme to takhle: chcete, aby se na vás vždycky dítě obracelo, potřebuje-li zjistit, jestli je něco správné, nebo špatné, nebo aby dokázalo rozdíl rozpoznat samo?

Malé děti přirozeně chtějí mít uznání a souhlas svých rodičů a blízkých. Chtějí nás potěšit, neustále nás sledují a hledají vodítka k tomu, jak jednat. Místo chválení můžeme využít tohoto přirozeného popudu napodobovat.

Rozdíl mezi pochvalou a podporou

Místo chválení se Montessori průvodci učí nabídnout podporu a povzbuzení, navést dítě k tomu, aby samo dokázalo posoudit své úsilí a chování. Stejně tak to může fungovat i doma u rodičů. Tento způsob podpory se dítě rychle naučí ocenit více než jakkoliv štědrou pochvalu a na rozdíl od chvály se nikdy neomrzí. Z pochvaly můžeme mít chvilku radost, ale pocit že nás někdo skutečně dobře zná, že mu na nás záleží a zároveň nás nesoudí, je mnohem cennější.

Je už prokázáno, že tato strategie nejen prospívá našemu vztahu s dítětem, ale hlavně přispívá k rozvoji klíčových mentálních dovedností. Jak tedy na to?

  • Popisujte to, co dítě udělalo – nenálepkujte dítě samotné. Pochvala typu: „Hodný kluk“ hodnotí celou osobnost dítěte, aniž by mu dala návod nebo informaci k tomu, co vlastně dělá správně; u úzkostnějších dětí může i přispět ke stresu z toho, že nějakým svým omylem v budoucnu ztratí dobré mínění rodičů. Namísto toho řekněte dítěti přímo, co udělalo a co se vám na tom líbilo: „Díky, že jsi uklidil čisté prádlo, moc mi to pomohlo.”
  • Zaměřte se na úsilí, které dítě vyvinulo. „Dobrá práce, tvůj projekt byl skvělý!” je sice hezké, ale mnohem větší efekt bude mít „Vím, že jsi na tom projektu pracoval celý týden a moc jsi se snažila. Bylo to dotažené do posledního detailu.”
  • Popište, proč se vám dobré chování dítěte líbilo, nebo jaký mělo na vás vliv. „Protože jsi umyl všechno špinavé nádobí ze včerejška, měla jsem mnohem méně práce s večeří. Z toho jsem měla ohromnou radost.”
  • Ptejte se dítěte. „Vidím, že jsi to lego stavěl opravdu dlouho. Co se ti na něm líbí nejvíc?” A pokud bude dítě chtít, abyste zhodnotili jeho práci, obraťte otázku na ně: „Vím, že jsi s tím dala velkou práci. Jak se teď cítíš?” „Co si o tom myslíš ty?“

Stejně jako u disciplíny se můžete zaměřit na přirozený následek chování a jednání vašeho dítěte. „Protože jsi napsal úkoly hned po vyučování, máme teď čas navíc na hraní nebo čtení před spaním.”

Přestat se zbytečnými pochvalami může být těžké; pro mnoho z nás je to zvyk zakořeněný už po generace. Vyzkoušejte ale tyto taktiky, abyste přesunuli pozornost od vašeho úsudku k názorům dítěte, a sledujte, jestli to změní vaši vzájemnou spolupráci. Kousek po kousku vám podobná tvrzení připadnou stejně jednoduchá a přirozená jako teď říct: „Dobrá práce.”

Kdy úplně ustoupit

Jsou případy, kdy od vás dítě nepotřebuje ani chválu ani podporu ani nic jiného – a je nejlepší mu do jeho činnosti vůbec nevstupovat.

Předně sem patří jakýkoli druh uměleckého vyjádření. Tyto aktivity – pohybové hry, malování, zpívání a tanec – si dítě může (a určitě by mělo) užívat jak společně s rodinou, ale také samostatně kdykoliv a jakkoliv chce. Mělo by mít prostor volně zkoušet a experimentovat bez vnějšího zásahu. Jak už jsme dříve psali, posuzovat a hodnotit projevy sebevyjádření dítěte (například kresby) je přinejlepším zbytečné a přinejhorším škodlivě zasahuje do činnosti samotné. Když nám malé dítě přinese ukázat obrázek, tak mu můžeme místo prohlášení, že je to dobré nebo krásné, jednoduše říci: „Koukám, že jsi nakreslil obrázek. Máš tam spoustu červené barvy,” nebo nějaký podobný neutrální komentář. Možná budete překvapeni, jak rádo se s tím dítě spokojí a vrátí se zpět k práci.

Stejně tak i jídlo a vylučování vyžaduje naprosté minimum komentářů od dospělého. Bohužel je velmi běžné, že se děti za obojí přemrštěně chválí – a přitom jde o věci, které jsou zcela přirozené a dítě by je mělo dělat samo od sebe dle vlastní potřeby a bez jakéhokoliv povzbuzování. Více jsme psali v jednom z předešlých článků o tom, jak naučit děti na nočník, v budoucnu se také chystáme napsat článek týkající se právě jídla, zde postačí říct: děti by měly jíst, když mají hlad, a vylučovat, když cítí potřebu; ne když si přejí potěšit rodiče. Zasahovat do přirozených tělesných funkcí pomocí pochval, odměn (nebo ještě hůř, pomocí trestů) je zcela nesmyslné a může v budoucnu přispět ke špatným stravovacím návykům, poruchám příjmu potravy nebo trávícím potížím.

Komentáře
  • Kategorie