Víc než bláto a stromy: Proč příroda patří do každého dne našich dětí

Ve světě, který nás často obklopuje ruchem a táhne dovnitř – k obrazovkám, umělému světlu a neustálé aktivitě – je tiché volání přírody silnější než kdy dřív. Pro děti není příroda přepychem – je hlubokou potřebou. Nabízí prostor k volnému pohybu, objevování a růstu. Přináší odolnost, výzvy, tajemství i radost.

A v Montessori přístupu není příroda jen kulisou – je živou součástí dětského rozvoje.

Příroda není předmět – je to vztah

Děti se nemusí učit milovat přírodu. Ony se v ní rodí. Jejich přirozená zvědavost je táhne k loužím, stromům, kamínkům a listí. Potřebují jen prostor, svobodu a důvěru.

Montessori to hluboce chápala. Nepsala jen o botanice a zoologii, ale o vztahu dítěte ke světu přírody. Mluvila o tom, že děti mají běhat bosy v mokré trávě, ležet ve stínu stromu, zkoumat svět všemi smysly. Nejde o romantickou představu – jde o skutečné, tělem zakotvené učení.

Vůně deště, šustění listí, drsný povrch kůry – to jsou smyslové zážitky, které formují mozek i duši.

Venkovní prostředí jako připravené prostředí

Stejně jako pečlivě připravujeme třídu, můžeme připravit i venkovní prostor. Nemusí to být les. Může to být zahrada, dvorek, park nebo i balkon s květináči. Záleží na tom, s jakým záměrem k prostoru přistupujeme – s péčí, úctou a otevřeností.

V takovém prostředí mohou děti:

• lézt a udržovat rovnováhu,
• rýt a sázet,
• pozorovat zvířata,
• používat své tělo smysluplným způsobem,
• najít tichý koutek k odpočinku nebo snění.

A stejně jako ve třídě, i venku by měly mít možnost volby, volného pohybu a návratu, kdykoli budou připravené.

Důvěřujme dítěti – a stromu

Sledovat dítě při lezení přináší zvláštní druh moudrosti. Nemůžeme (a neměli bychom) kontrolovat každý pohyb. Ale můžeme být nablízku, přítomní a v tichosti pozorovat. Důvěřovat dětskému tělu, že si samo řekne, kde je jeho hranice. A důvěřovat celému procesu.

Podpora dítěte v přírodě neznamená řídit – ale doprovázet. Znamená to nabízet povzbuzení místo oprav. Dovolit přiměřené riziko – protože růst bez rizika není možný. Tato úcta k procesu dítěte je jádrem Montessori – a stejně důležitá venku jako uvnitř.

Příroda podporuje celé dítě

Dítě v přírodě jen tak „nevybíjí energii“. Staví si základy pro život. Rozvíjí:

• odolnost, protože čelí výzvám a učí se vstát po pádu,
• empatii, protože se stará o zvířata a rostliny,
• zodpovědnost, protože se zapojuje do smysluplných činností,
• trpělivost, když zasadí a čeká, až něco vyroste,
• vztah k Zemi, protože začíná chápat své místo ve vzájemném propojení všeho živého.

A zároveň je prostě dítětem – špinavým, zvídavým, radostným. Možná ale nejdůležitější je to, že si buduje hluboký emoční vztah k planetě, který může přetrvat celý život – a vést ho jednou k tomu, že se stane jejím ochráncem.

Propojení vnitřního a venkovního světa

Montessori nám připomíná, že třída nekončí u dveří. Stejné principy platí i venku: řád, svoboda v rámci hranic, smysluplná práce, krása. Některé činnosti můžeme přenést ven – zametání, přelévání, výtvarnou činnost. A přírodu zase přinést dovnitř – květiny, kamínky, přírodniny.

Ať už děti sází zeleninu, staví z větví nebo pozorují ptáky – jazyk, matematika, přírodní vědy i výchova k míru zde ožívají v praxi. A výzkumy to potvrzují: děti, které mají pravidelný kontakt s přírodou, se lépe soustředí, kreativněji řeší problémy a lépe zvládají emoce.

Začíná to u nás

Někdy děti nejvíce potřebují, abychom se na chvíli zastavili. Vyšli ven spolu s nimi. Všimli si mraků, mravenců, větru. Důvěřovali tomu, že skutečné učení často začíná tam, kde máme špínu za nehty a smích v dešti.

Ať už máme zahradu, balkon nebo jen nedaleký park – příroda čeká. A děti jsou připravené.

Tento blogpost byl inspirován přednáškou Barbory Isaacs z konference Childhood Potential. Pokud Vás téma zaujalo, záznam přednášky v angličtině si můžete poslechnout v klubu “Childhood Potential CLUB”.