Učení pohybem

„Z pozorování dítěte je jasně zřejmé, že vývoj mysli vychází z jeho pohybové aktivity.“  Maria Montessori, Absorbující mysl

Dr. Montessori bylo zřejmé, že tělo a mysl nejsou pouze propojeny, ale že tvoří jedno a to samé. Zastávala se pohledu, že lidská inteligence nemůže být chápána jako činnost mozku, pro který je zbytek těla pouze bezduchý nástroj v jeho službách. Namísto toho vnímala lidskou bytost jako integrovaný celek: periferní nervový systém a tělo fungují jako prodloužení mozku a jsou samy o sobě jeho nedílnou součástí. To platí o to více na počátku života, kdy je lidská mysl na samotném začátku svého sebevytváření. Naše pohybující se tělo je nástrojem, jehož prostřednictvím jsme schopni ovlivňovat a proměňovat své okolí: a právě tento proces je neodmyslitelně spojen s budováním nás samotných.

Moderní neuropsychiatrie až nyní pomalu odhaluje složité vazby a procesy zpětné vazby mezi tělesnou aktivitou jedince, jeho kognitivními funkcemi a vývojem. Naproti tomu už před sto lety Dr. Montessori jednoduše napsala: „Naše sociální prostředí je tvůrčí produkt pohybující se lidské bytosti.“

Jelikož prostředí můžeme ovlivňovat pouze skrze aktivitu těla (přijímání informací o vnějším světě skrze smysly a jeho ovlivňování skrze pohybovou soustavu) a pouze prostřednictvím této přímé interakce dochází k duševnímu růstu, vzdělávání se musí nutně zabývat otázkou tělesna a pohybu. Nemluvíme zde o tělovýchově a sportu jako takovém (např. běh za účelem udržení kardiovaskulárního zdraví), ale o řízeném, účelném pohybu ve službách rozvíjející se mysli.

“Trvám na tom, že pohyb je zásadní a klíčový pro budování osobnosti.”

Maria Montessori, cyklus přednášek v Římě, 1931

Od prvopočátku života se dítě učí a interaguje s prostředím prostřednictvím pohybu a smyslového prožitku. Zajímavé objekty sleduje očima a otáčí za nimi hlavou, později se jich dotýká, bere je do rukou (a úst) a manipuluje s nimi; učí se ovládat své tělo natolik, aby se dokázalo přetočit na břicho, plazit, sedět a chodit; sbírá, dotýká se a manipuluje s hračkami a předměty. Učí se komunikovat, nejprve pomocí obličejových svalů (mračení a úsměvy), později si osvojí nesmírně sofistikované pohyby hrdla a úst, s pomocí kterých vytváří lidskou řeč. Prostřednictvím pohybu získáváme schopnost ovládat nástroje (od pastelky po klávesnici superpočítače) a uspokojit své potřeby: ať už jde o dostatečnou koordinaci, abychom si mohli sami vložit jídlo do úst, až po schopnost ovládat v zaměstnání složitou elektroniku a tím vydělávat plat.

Vzdělávání zaměřené na pohyb vytváří smyčku pozitivní zpětné vazby: sofistikovanější pohyb nám umožňuje získávat více bohatších zkušeností z našeho prostředí; to vede k rozvoji jak v myšlení, tak v řízení našeho těla – což nám opět umožňuje hlubší interakci s prostředím. Takové vzdělávání by mělo začít hned od narození dítěte; jeho nejdůležitější „učebnou“ je vlastní domov.

„Aby mohlo dítě rozvíjet svou mysl, musí mít ve svém okolí předměty, které vidí a slyší. Vzhledem k tomu, že se musí rozvíjet skrze pohyb a práci svých rukou, potřebuje předměty, s nimiž může pracovat a které ho motivují k aktivitě. V rámci rodinného kruhu byla však tato potřeba opomíjena. Předměty, které obklopují dítě, patří dospělým a jsou určeny k jejich použití. Pokud jde o dítě, jsou tyto předměty tabu. Ačkoliv je tento faktor rozhodující pro vývoj každého dítěte, říkáme mu, aby na nic nesahalo. “

Maria Montessori, Tajuplné dětství

Tím, že nabízíme dítěti maximální svobodu pohybu a možnost získat jeho prostřednictvím nové zkušenosti, přímo napomáháme rozvoji jeho inteligence. Pro novorozené dítě jde například o zajímavé objekty a obrázky v jeho zorném poli; pohodlný oděv, který miminku umožní mávat rukama a kopat nožkama; předměty a povrchy zajímavé a příjemné na dotek; příležitosti k úchopu a prostor, ve kterém se miminko může vrtět a natáčet.

„V naší západní civilizaci, v naší snaze o civilizaci a dokonalost, jsme dokonce vymysleli pro děti klece: děti do ně dáváme a vyndáváme, jak se dospělému chce. Pro denní užití existují dokonce větší klece, kterým říkáme „dětská ohrádka“; údajně chrání dítě před zraněním, ale ve skutečnosti mu brání v tom, aby při svém objevování dělalo neplechu po celém domě.“

Maria Montessori, cyklus přednášek v Kodaikanalu, 1943

Od roku 1943 se toho moc nezměnilo, snad jen, že naše „klece“ se staly ještě mnohem technologicky sofistikovanější a rafinovanější: dnes máme k dispozici autosedačky, kojenecká lehátka i elektronické houpačky. Velmi často se používají ne kvůli bezpečí dítěte, ale pro pohodlí dospělého – za cenu odepřených příležitostí pro pohyb a rozvoj dítěte.

Dr. Montessori nás varuje, že v počátcích vývoje dítěte (prvních šest let života) bychom neměli nikdy „dávat mysli více, než dáváme rukám“. Co tím má na mysli? Později v životě – okolo šesti let věku – se lidská mysl mění, stává se abstraktnější a schopna učit se zprostředkovaně, prostřednictvím přednášek a knih. Do této chvíle ale malé dítě nutně potřebuje fyzické spojení s realitou: učit se dotykem, tím, že drží a manipuluje předměty (a v případě miminka také tím, že je vkládá do úst). Jak napsala Dr. Montessori: „ruce jsou nástrojem lidské inteligence“.

Montessori učebny pro rané dětství mají rozsáhlé učební plány pro uspokojení potřeby fyzického učení – oblasti psychomotorických pomůcek, smyslové výchovy a praktického života. I v pozdějších letech používáme materiály, které dítěti zprostředkovávají osvojované poznatky pomocí smyslového prožitku v oborech jako jsou matematika nebo jazyky. Doma ale dítě nemusí nutně potřebovat drahé vzdělávací pomůcky. K dispozici mají bohatou nabídku předmětů, textur a podnětů, pokud jim jen rodiče umožní přístup k nim: uvažte například všechny možné podněty a prožitky, které může miminko získat hrou s kuchyňskou utěrkou, dřevěnou lžící nebo kovovým hrncem. Praktický život je, už ze své podstaty, k dispozici v každé domácnosti; stačí jen, aby do něho rodiče zahrnuli dítě. Nakonec naprosto nepřekonatelné zdroje najdeme venku – klacky a větvičky, hromada písku nebo blátivá louže jsou pro malé dítě nekonečnou inspirací.

Dr. Montessori se nemusela potýkat s našimi dnešními technologiemi: s tablety, chytrými telefony a dalšími nástroji virtuální reality. Nemám ale pochyb o tom, co by řekla na adresu veškeré elektroniky, jenž nás zve nebo nutí k nehybnému sezení (kdy pouze oči sledují rychle se měnící obrázky na obrazovce a naše mysl upadá do stavu jakési elektronické hypnózy). O negativních účincích digitálních obrazovek na děti toho bylo napsáno mnoho; k řadě škodlivých fyziologických následků můžeme ze strany Montessori přidat také promarněný čas a příležitosti, které by děti mohly jinak naplnit pohybem a zdokonalováním svých schopností.

            „Všichni uznáváme, že dítě potřebuje být neustále v pohybu. Tato potřeba je v dětství zcela neodolatelná. Až postupně se v dítěti rozvíjí schopnost pohyb ovládat a inhibovat vlastní vůlí, ta se ale vytváří v harmonii s pohybem, není tedy možné ji rozvinout tím, že pohybu zabráníme. Čím je dítě vyspělejší, tím více jeho pohybový aparát poslouchá jeho vůli a dokáže odolat vnějším tlakům. Pohyb však stále zůstává základem našeho života, neboť právě schopnost pohybu odlišuje člověka a vlastně celou zvířecí říši od říše rostlin. Pohyb je proto nezbytnou součástí života a vzdělávání by ho nemělo nijak omezovat nebo dokonce zakazovat. Spíše by mělo umožnit dítěti přirozeně rozvíjet svůj potenciál a napomoci mu smysluplně jej uplatňovat. “

                                                                       Maria Montessori, Objevování dítěte