Dětská kresba

Výtvarné umění a umělecké vyjádření jsou v Montessori považovány za jednu ze základních lidských tendencí. Také víme, že tvoří klíčový aspekt psychologického vývoje dítěte. Jak můžeme porozumět, interpretovat a podporovat tuto důležitou dětskou činnost?

Proč lidé vytvářejí umění? Už z nejranějších prehistorických dokladů víme, že lidské bytosti napříč časem, kulturami a kontinenty se chovaly zvláštními způsoby, které se zdají být neoddělitelně spjaty s naším myšlením, žitím a bytím. To zahrnuje zpěv, tanec a tvorbu výtvarného umění. Ještě zajímavější je však fakt, že ačkoliv jsou všechny tyto projevy formovány a ovlivňovány našimi zkušenostmi, prostředím a komunitou – naší kulturou – objevují se automaticky, dokonce i když nás je nikdo neučí nebo nám neukazuje, jak na to.

Výtvarné umění, zejména ve své prvotní podobě čmárání a kreslení, je možná nejvíce spjato s naším duševním životem a nejméně určeno vnějšími faktory. Po celém světě začínají děti čmárat téměř ve stejném věku a téměř stejným způsobem. Produkt jejich úsilí je natolik uznáván jako odraz jejich duševního života, že je široce užívaný jako klíčový nástroj psychologické a psychiatrické diagnostiky. V Montessori kontextu musíme okamžitě vytušit důležitost činnosti, kterou se dítě učí samo a která naznačuje na jeho vnitřní život. Ceníme si jí nejen jako nástroje, jak nahlédnout do dětské duše, ale také jako nástroje dětského sebeutváření.

Role dospělého je tedy jasná: Musí porozumět činnosti dítěte, připravit prostředí, které ho v ní bude podporovat, a postarat se o to, aby sám nezasahoval do přirozeného vývoje. Účelem tohoto článku je poskytnout vám informace k tomu, tyto tři úkoly zvládnout.

Časový vývoj dětského umění

Děti v batolecím období začínají vědomě čmárat nebo kreslit – záměrně vytvářet stopy na nějakých dostupných plochách – zhruba ve věku šestnácti až osmnácti měsíců. Zajímavé je, že čmárat začínají i nevidomé děti; protože jim ale činnost neposkytuje zpětnou vazbu, brzy jí zanechají. Vidomé děti ale čmárají opakovaně, nacházejí v něm potěšení a uspokojení. Ze začátku samozřejmě používají kreslící náčiní velmi neobratně, přesto je patrný jejich záměr a soustředění.

Mezi druhým a třetím rokem věku dítěte se začínají v jeho kresbách objevovat definované obrazce. Umístění linií a tvarů v prostoru začíná být vědomé a promyšlené. Zároveň se objevují tvary nové: kříže, trojúhelníky, čtyřúhelníky. Kolem třetího roku dítě začíná kreslit kruhy a často se na to zcela zaměří a přikládá jim zvláštní význam – stejně tak jako se my v dospělosti věnujeme například mandalám a posvátným kruhům. Dětská kompozice je někdy zdánlivě spletitá, protože mnoho dětí čmárá a čmárá, dokud není papír zcela pokreslený. Obrázek pak můžeme interpretovat jako archeologové vykopávku – až když se nám podaří rozkódovat jednotlivé vrstvy.

Ještě před dosažením čtvrtých narozenin dítěte se jednoduché počáteční tvary postupně promění v komplexní postavy a diagramy. Kruhu nejprve narostou paprsky a stane se sluncem, později pak lidskou tváří. První vyobrazení lidí se obvykle velmi podobá slunci: děti kreslí typické „hlavonožce“, velké tváře, ze které přímo rostou čáry rukou a nohou. . Dítě si už v tomto věku vyvine vlastní osobitý styl s typickými zvláštnostmi a jedinečnými kompozicemi.

V průběhu dalších dvou let – zbytek první vývojové etapy – zůstává dětské umění velmi konkrétní, vizuálně ještě poměrně nepřesné, ale plné významu a symboliky. Vztahy mezi jednotlivými prvky (blízkost dvou lidských postav, jejich poměrná velikost, které detaily jsou zahrnuty a které vynechány) nám řeknou mnohé o myšlenkách a vjemech dítěte. Dítě nepoužívá perspektivu a kresby často používají „rentgenové vidění”: obsahují detaily, které jsou pro dítě důležité, i když by v reálu nebyly vidět. Děti kreslí pravdivý odraz svých myšlenek, než to, co vidí očima.

V průběhu školních let se i v dětském umění odráží posun k abstraktnímu myšlení a duševní sebeutváření. Děti kreslí grafy, mapy a scény z ptačí perspektivy, skládají a vytvářejí scény a ilustrace. Mimo mnoha svých dalších funkcí získává umění novou roli: stává se pro dítě nástrojem komunikace. Prostřednictvím obrázku může vyjádřit, vysvětlit a sdílet zkušenosti a myšlenky. Děti experimentují s napodobováním práce ostatních, učí se o formální kompozici a technice, začínají chápat a používat vizuální perspektivu.

Příprava prostředí: výtvarné materiály

Protože je výtvarná tvorba přirozená a nevyhnutelná dětská činnost, prvním úkolem dospělého je poskytnout dítěti vhodné způsoby a prostory pro její projevy. Pokud se mu nedostane nic lepšího, bude rozmazávat jídlo (nebo i horší věci); pokud nebude mít dostatek papíru, bude kreslit po zdech nebo podlahách.

Kromě duševních aspektů výtvarného umění musíme také pamatovat, že se jedná o výbornou a příjemnou práci našich rukou a těla. Obohacuje smysly a poskytuje úžasné podmínky pro stimulaci a rozvoj jemné motoriky. Proto když dětem vybíráme materiály a pomůcky, měli bychom nabídnout nejen samotnou možnost kreslení, ale také pamatovat na různorodost uchopení, pohybu a pohmatu.. Použití výtvarných pomůcek by mělo dítěti vždy poskytnout potěšení a příjemný pocit.

Dítě by mělo mít dostatek prostoru – velké papíry, prostorný stůl a stojna jsou ideální. Nebojte se nabídnout větší formáty. Nejlepší je, když si může dítě samo vybrat, jestli kreslit na list papíru, nebo na arch větší, než je ono samo.

A nakonec si pamatujte, že výtvarničit nemusíme jen doma na papíru. Kreslení obrázků klacíkem do hlíny nebo písku, chodníkové křídy nebo letní malování vodou na asfalt, to všechno jsou příležitosti pro umělecké vyjádření a měly by být vítány. Podotýkám, že tento článek se zaměřuje především na kresbu a malbu. Další druhy výtvarného umění, jako je sochařství, lepení, stříhání a nesčetné množství dalších aktivit, dostanou prostor v některém s příštím článků.

• Batolata

Malé děti potřebují nástroje, které jim padnou do ruky: krátké a zaoblené. Mezi ty patří velmi tlusté pastelky a křídy (trojúhelníkové, kulaté nebo kapkové). Tenké tužky, které jsou proporčně koncipovány pro dospělé, mohou dítěti spíše uškodit, protože je nemůže pohodlně a správně držet. Namísto toho je nuceno k úchopu pěstí (nebo jiným nevhodným způsobem), který unavuje zápěstí a vytváří špatné návyky pro budoucí psaní.

Malování prsty je pro některé děti naprosto úžasné – líbí se jim mokrý, kluzký pocit a „šplachtání“ barvy. Jiné děti se ale nerady tolik zašpiní a malovat prsty odmítají, a proto bychom je k tomu neměli nutit. Ať už je ale používáte se štětci nebo rukama, prstové barvy jsou pro batolata mimořádně vhodné, protože jsou husté, dobře kryjí, snadno se míchají a nekapou nebo nestékají, pokud malujete na svislém povrchu.  Kromě prstů mohou děti použít krátké, tlusté štětce, pěnová razítka nebo válečky.

Je samozřejmé, že dítě v batolecím věku může nanášet barvy naprosto všude – včetně čela, obličeje i úst. Proto je rozumné používat zástěru, nebo i speciální oblečení na malování, a absolutně nezbytné kupovat jen netoxické, „jedlé“ barvy a pastelky. Jako vždy také nedávejte batoleti k dispozici více, než budete „přinejhorším“ ochotni a schopni uklidit. Batoleti stačí malé množství dvou nebo tří základních barev, postupně můžeme přidávat.

• Předškolní věk

Předškolním dětem je dobré ještě dávat náčiní speciálně uzpůsobené pro rozvoj vhodného úchopu tužky: trojhranné barevné tužky a pastelky, nebo tužky se speciálním nástavcem pro správný úchop. Vodové barvy, pera s měkkým hrotem a měkčí tužky pomáhají vyvarovat se nadměrnému tlaku na papír, což chrání dětské zápěstí; také pomáhají dítěti ustanovit si správný prstový úchop pro psaní.

V průběhu tohoto období můžeme postupně nabízet dítěti umělecké materiály, které by byly pro batole příliš nešikovné, špinivé nebo křehké: například sépie a uhel. Pokud se také můžeme spolehnout, že už si dítě nebude dávat barvy do úst, můžeme mu nabídnout jasně barevné akvarely nebo tuš a inkoust v lahvičce.

• Školní věk

Děti ve školním věku, kterým se v minulosti dostalo dostatek příležitostí k výtvarné činnosti a experimentování, už jsou mladí umělci a měli bychom se k nim tak chovat. To znamená nabídnout jim prezentace a představení rozličných výtvarných technik a také kvalitní materiály stejného typu, jaký používají dospělí umělci. Samozřejmě netvrdím, že rodiče musí nechat celou výplatu v obchodě s výtvarnými potřebami, ale je chyba spoléhat na levné imitace a laciné, kýčovité „dětské“ výtvarné potřeby. Není důvod, proč školním dětem nedat skutečný kvaš, namáčecí inkoustová pera, akvarelové barvy, umělecké křídy a pastely. Měly by jim také být představeny složitější grafické techniky, jako například rytí suchou jehlou, linoryt a další typy tisku.

Chování dospělých

Skoro důležitější než dát dítěti výtvarné potřeby je způsob, jakým dětskou výtvarnou činnost ovlivňujete, jak o ní s dítětem mluvíte a reagujete. Vždy pamatujte, že je umění malého dítěte projevem jeho duševní práce: ta by měla probíhat přirozeně, volně a bez našich přílišných zásahů.

Nejběžnější rodičovskou chybou je říkat dětem, jak a co kreslit, nebo jim kreslit vzory, které mohou kopírovat. Nejbolestivější je, pokud kritizujeme dětský obrázek (sem patří i „nápomocné“ tipy, rady a ukázky, jak obrázek „vylepšit“). Stejně tak bychom se měli vyvarovat nadšené chvále, nebo nátlaku a přemlouvání, aby dítě tvořilo: tak běžné „namaluj něco pro maminku!” Chceme-li, aby dítě rozvíjelo své vlastní vnitřní potřeby a motivace, nemůžeme na něj tlačit, aby „produkovalo“ umění pro nás.

Když nám dítě přijde ukázat, co nakreslilo nebo namalovalo, měli bychom ho podpořit, ale ne přehnaně chválit. Nejlepší reakce je jednoduchá a věcná: „Koukám, že jsi použil spoustu barev, celý obrázek září.” nebo „Líbí se mi tvůj obrázek, děkuji, že jsi mi ho ukázal.” Pokud nám malé dítě chce popsat nebo vysvětlit obrázek – třeba pyšně nahlásí, že změť čar je „hasičské auto” – měli bychom ho přijmout a rozhodně s ním nepolemizovat. Reakce typu: „Ale vždyť nemá žádné žebříky!” nebo „Připadá mi to spíš jako autobus”, jsou zcela nevhodné. Také ale není třeba reagovat opačně: „Ó ano, úplně vidím tu hadici tady!” A pokud dítě obrázek nepojmenuje nebo nevysvětluje, také na něj netlačte; ne každý obrázek musí mít význam, a ne vždy je dítě schopno ho vyjádřit.

Zaměřte se na proces, ne na produkt, a dejte dítěti prostor. Tím nejen dáte dítěti nejlepší příležitost pro jeho růst a rozvoj, ale také tím otevřete dveře krásným a nečekaným vhledům do jeho vnitřního prožívání.