Jak děti naučit na nočník podle Montessori

Kdy a jak začít s učením chození na toaletu je mezi rodiči věčná (a často bouřlivá) debata. Přestože nemohu zaručit  “správnou” odpověď, chtěla bych poskytnout alespoň informace a uvážení z perspektivy Montessori pedagogiky.

O čem je tedy řeč

Učení úmyslného a samostatného používání toalety nebo nočníku se výrazně liší mezi jednotlivými kulturami a výrazně se proměňovalo i historicky. Dnes některé rodiny praktikují tzv. bezplenkovou komunikační metodu a plenky nepoužívají téměř vůbec, zatímco jiní s učením chození na toaletu čekají, až bude dítěti tři a více let.

Stejně tak se liší stanoviska, která rodiče a pečovatelé zaujímají vůči celé záležitosti: mezi nejčastěji uváděné emoce patří úzkost a frustrace. Mnoho lidí motivuje chození na toaletu pochvalami a odměnami, jinde se používají naopak negativní následky ve formě různých trestů v případě, že dítě v používání toalety „selže“.

Asi vás nepřekvapí, že Montessori pedagogové se staví zamítavě k oběma zmíněným cestám. Stejně jako v mnoha dalších oblastech i zde usilujeme o vytvoření vhodného prostředí, které umožní dítěti jeho „úkol“ přirozeně chápat, procvičovat a zvládnout. K dítěti přistupujeme s respektem, pomáháme mu, když je potřeba, a necháváme ho samotné ve chvíli, kdy je na to připravené.

Vylučování je normální a přirozený proces. Neměl by být považován za nic ostudného ani ošklivého; avšak není ani potřeba jej oslavovat jako něco víc, než prostou známku zdravého fungování těla. Je velmi snadné  – a naprosto zbytečné – vybudovat kolem této významné tělesné funkce úzkosti či psychické problémy. Proto naše první rada pro rodiče zní: uvolněte se a spolehněte se na své dítě. Ono to zvládne.

Fyziologické hledisko

Aby mohlo dítě kontrolovat vylučování, musí nejprve překonat dva milníky ve vztahu ke svému tělu: povědomí o procesu vylučování a tělesnou kontrolu nad močovými a rektálními svěrači.

V době narození nejsou neurologické cesty vedoucí k rektálním svěračům dostatečně vyvinuté (nejsou ještě obalené myelinovou vrstvou), a nemohou tak přenášet spolehlivé signály. Že už je dítě schopno mít fyzickou kontrolu nad rektálními svěrači můžeme orientačně poznat ve chvíli, kdy začne lézt (s bříškem a zadečkem zcela nad zemí) a také stabilně sedět. V tomto věku je již také močový měchýř dostatečně velký na to, aby dítě dokázalo zadržet rozumné množství moči. Tak se vylučování do nočníku stává reálnou možností.

Od této chvíle můžeme používání nočníku začít trénovat kdykoliv. My v Montessori věříme, že čím dříve tím lépe: mladší děti mívají větší zájem, motivaci a úspěch se dostavuje dříve, zatímco starší batolata už si na plenku mohou dobře uvyknout a upřednostňovat jiné zájmy.

Psychologické hledisko

Další krok je na mysli. Dítě si musí spojit biologické signály o potřebě vylučování s touhou zůstat suché a čisté a dokázat se podle toho adekvátně zachovat: dojít si na nočník (ať už samostatně nebo za pomoci dospělého).

Dítě musí samo dojít k přesvědčení, že promočená plena nebo promočené spodní prádlo jsou nežádoucí. Toto je důležitý fakt, který musíme mít v povědomí a respektovat: nezapomínejte, že dosud dítě dlouhé měsíce (nebo roky) vylučovalo do plenek bez jakýchkoliv problémů či následků.

Povzbuzovat  dítě, aby chodilo na toaletu, za pomoci vnější motivace (gratulace, poukazovaní na jejich bystrost, pochvaly typu “hodný chlapeček/hodná holčička”, odměny, sladkosti) je dvousečná zbraň, která obvykle dítěti spíše ublíží. Umět chodit na toaletu představuje výhody, které dítě potřebuje chtít samo pro sebe: ať už je to potřeba samostatnosti nebo touha “být jako maminka a tatínek”.

Přípravy pro trénování chození na toaletu

Rozvoj tělesného povědomí o vylučování musí začít dávno před tím, než dítě vůbec posadíme na nočník. Jeho hlavní součástí je komunikace. Když vyměňujeme dítěti plenku, když jej koupeme, když si všimneme, že se zrovna vyprazdňuje… to jsou všechno příležitosti pro rodiče, aby dítěti popsali a vysvětlili, jak jeho tělo funguje.

Je dobré vytvořit si tento návyk dlouho dopředu  – ačkoliv nevíme, kolik toho malé miminko dokáže pochopit, víme, že dává neustále pozor a poslouchá. Například mu můžeme říct: “Jé, to je ale plná plenka, hodně jsi se vyčůral,” nebo “Vidím, že právě kakáš. Až budeš hotová, půjdeme tě opláchnout.” Možná vám to bude ze začátku připadat pošetilé, ale podobná neustálá konverzace s miminkem má ve skutečnosti širokou škálu přínosů pro jeho rozvoj a je to jeden z nejcennějších darů, který mu můžete na začátku života dát.

Dalším velkým přínosem je dopřávat malým dětem chvíle bez plen, kdykoli je to možné; a také používání látkových plen namísto jednorázových. Kromě všech ostatních předností, které látkové pleny mají (zdravotní, ekonomické, ekologické), to má paradoxní důvod: ty jednorázové jsou příliš dokonalé. Technologický vývoj nám přinesl pleny, ve kterých se dítě cítí suché za všech okolností, dokonce i ve chvíli, kdy se právě vyčůralo. Ačkoliv to nepochybně přispívá k jejich pohodlí, přicházejí o důležitou tělesnou zpětnou vazbu – cítí sice, že se právě cosi odehrálo ve spodní části jejich těla, ale pocit téměř okamžitě mizí. Představte si, že se učíte tančit v bagančatech: nikdy nepoznáte, že jste zrovna partnerovi šlápli na nohu.

Dalším krokem je samozřejmě připravit prostředí! Ideální by bylo mít dostatečně malý a bezpečný záchod, aby ho malé dítě mohlo použít, ovšem většina rodin bude raději používat, alespoň ze začátku, nočník. Doporučujeme v první řadě nočník pohodlný a stabilní, aby se snadno nepřevrhl, zvláště pokud dítě ještě nechodí úplně dobře. Nočník se zvýšeným panelem vpředu bývá velmi užitečný, zejména pro chlapce. Důležitý faktor je také snadné umývání a dezinfekce. Vyhněte se prosím nočníkům, které blikají, hrají, dělají různé zvuky nebo poskytují jakoukoliv jinou „zábavu“ – je to jen zbytečné rozptýlení, které vašemu dítěti nijak nepomáhá.

Dále doporučujeme rodičům, aby – je-li to alespoň trochu možné – umístili nočník do koupelny. I když se může zdát výhodné mít jeden nočník v obýváku, jeden v ložnici, jeden v kuchyni, opět se jedná o zbytečnost, která dítě spíše mate.  Koneckonců, dítě se učí „chodit na toaletu“, tedy používat k vylučování odpovídající místo a čas.

Velmi oblíbené bývá u dětí odmotávání toaletního papíru. Pokud by se tento problém objevil, doporučujeme, alespoň dočasně, dát dítěti k dispozici raději než roličku třeba košíček s už natrhaným papírem.

Důležitým pomocníkem – nebo nepřítelem – může být také oblečení. V průběhu učení na toaletu oblékejte dítě tak, aby se mohlo (ideálně samo) rychle a snadno svléknout: tepláky a trička jsou pro tento účel mnohem vhodnější než legíny, šaty, overaly a podobně. Doporučujeme používat hned od začátku spodní prádlo, a to jak z hlediska hygieny tak i z psychologických důvodů: nabízí lepší zpětnou vazbu, pokud se dítě počůrá a také poskytuje mnoha dětem přirozenou motivaci, pokud nové prádlo vnímají jako něco “neobyčejného”. Dá se pořídit i speciální prádlo právě pro tento účel: zesílené spodní kalhotky, někdy se speciální vložkou, ve kterých se dítě cítí mokré, ale nezanechá loužičku a nepromočí celý oděv.

Připravit, pozor, teď! Jak tedy na to?

Jako první představíme nočník tím, že na něj dítě posadíme v rámci přebalování. Jednoduše proto, aby se nočník spojil s procesem vylučování a stal se přirozenou součástí rutiny, která vylučování doprovází. Pokud se “něco přihodí”, zatímco dítě sedí na nočníku, zpravidla to dítě velmi zaujme.  Jednoduše poukažte na to, že se vyčůralo a dál se tím nezabývejte.

Po několika dnech či týdnech s nočníkem (závisí na tom, jak si dítě nočník a vylučování uvědomuje), je na čase obléci namísto plenky spodní prádlo. Upozorněte dítě, že nemá plenku, a pravidelně ho choďte posadit na nočník (lépe funguje dítěti oznámit, že je na čase jít, než se ptát “potřebuješ jít?”). Pokud se dítě počůrá, upozorněte ho na to a vezměte ho do koupelny.

Během tohoto období doporučujeme mít náhradní suché díly oblečení připravené při ruce v koupelně (respektive u nočníku). Když převlékáte mokré oblečení, vždy posaďte dítě na nočník,  přestože už je „pozdě“ a vy víte, že znovu čůrat nebude. Jde jen o to podporovat spojení mezi nočníkem a čůráním.

Nechte dítě, aby se aktivně podílelo na celém procesu – samo se svlékalo i oblékalo (nebo vám s tím pomáhalo), samo odneslo své mokré oblečení do koše na prádlo nebo do pračky, přineslo vám prostředky potřebné pro úklid loužičky a tak dále. Toto jsou přirozené “následky”, které by měly počůrání doprovázet: přerušení hry, posazení na nočník, převlékání a úklid, v tomto pořadí.

V případě nehody se vyhněte kárání či trestání.  Namísto toho se zaměřte na prevenci: pokud vysledujete, že se vaše dítě počůrá vždy patnáct minut po jídle, vezměte jej na nočník pět minut předem. Během několika prvních dnů či týdnů může pomoci zapisovat si čůrání, kakání i nehody, abyste si podobných spojitostí snáze všimli.

Při nejmenším v začátcích jde o časově náročný proces a intenzivní práci pro rodiče. Ovšem jste-li důslední, trvá to většinou nanejvýš několik týdnů: můžete to vnímat jako důležitou investici, která se vám do budoucna mnohonásobně vrátí.

Poznámka k nočnímu pomočování

Schopnost zůstat suchý během spánku se vyvíjí o dost později, než používání toalety během dne. Během spánku zpomaluje dospělý mozek produkci moči a “zamyká” svěrače; děti dosahují této fyziologické vyspělosti v různém věku, průměrně mezi třemi a šesti lety. Do té chvíle nemají nad nočním močením žádnou kontrolu. Někteří rodiče se rozhodnou dítě během noci probouzet, aby si mohlo dojít na nočník, jiní pokračují v užívání nočních plen. Nezdá se, že by ta či ona varianta byla nějak prokazatelně lepší – závisí na vaší preferenci.

Pokud dítě zůstávalo v noci suché po dobu několika měsíců či déle a pak se opět začne pomočovat, může to poukazovat na zdravotní problém (jako například záněty močových cest, ale třeba i nachlazení), psychickou zátěž nebo trauma. Pokud si nejste vědomi příčiny, doporučujeme konzultaci s pediatrem. V každém případě by k nočnímu pomočování mělo být přistupováno vlídně a s pochopením a rodiče by se za všech okolností měli vyvarovat obviňování dítěte nebo jakýmkoliv trestům.