Jak přežít tvrdohlavost

V anglosaských zemích se před pěti stoletími začalo říkat, že „Děti by měly být vidět, ne slyšet“. Už by to mohlo být přežité, přesto se podle toho ještě mnoho lidí chová. Co si ale počít, když máte dítě, které potřebuje být slyšet – a je ochotné se za to prát?

Toto je šestý článek z naší série o komunikaci, Mluvit dětskou řečí.

Před několika lety jsem se bavila o Montessori vzdělávání s člověkem „zvenku“. Něco málo o něm slyšel a nelíbilo se mu to: měl dojem, že Montessori vzdělávání má sklon vytvářet v dětech tvrdohlavost, že jsou pak příliš nezávislé, dohadují se a chtějí dělat věci „po svém“. A měl docela pravdu, tohle všechno v Montessori dětech vidím. Jen v tom nevidím problém.

Myslím, že bychom měli přehodnotit pohled na „tvrdohlavé dítě”. S poslušným a poddajným dítětem je samozřejmě snazší v každodenním životě vyjít; je snadné být s ním mezi lidmi, zapůsobí na přátele a známé. Vychovávat takové dítě se zdá snazší, často říkáme, že je „hodné”. Znamená to ale, že náročné a tvrdohlavé je špatné?

My si to nemyslíme. Věříme, že právě ta tvrdohlavost, která dává rodičům tolik zabrat, je ve skutečnosti pro dítě dar a poklad. Je to nástroj, který je třeba naučit se ovládat, ale pak v životě velmi dobře poslouží. Porovnejte slova, kterými popisujeme tyto „náročné“ děti – „tvrdohlavé, neposlušné, umíněné” a s těmi, které používáme k popisu úspěšných dospělých – „odhodlaný, výkonný, nezlomný, vytrvalý”.

Zarputilou tvrdohlavost můžeme chápat jako hnací motor nebo sílu dítěte. Nepotřebuje tuto vlastnost oslabit ani předstírat, že neexistuje; potřebuje se však naučit, jak ji ovládat a řídit. Tomu se v moderní psychologii říká „kognitivní výkonné funkce”; historicky se ve vzdělávání příliš necenily, dnes se pomalu ale jistě dostávají mezi hlavní vzdělávací cíle a klíčové kompetence. Asi nikoho nepřekvapí, že Dr. Montessori zde byla poněkud napřed se svou koncepcí sebeovládání a výchovy ke „skutečné“ poslušnosti. Ta dodnes tvoří páteř našeho vzdělávacího systému.

Takže poslouchejte: pokud máte velmi tvrdohlavé dítě, pokud se s vámi dohaduje a stojí si za svým, zhluboka se nadechněte. Je to skvělá věc. Buďte na něj hrdí. Dopřejte si optimismus ohledně jeho budoucnosti. V následujícím textu se vám budu snažit nabídnout strategie řešení (a prevence) problémů a nápady a myšlenky, jak pomoci tuto sílu usměrnit, zvládnout a podpořit.

Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého

Tvrdohlavé dítě nám ukazuje velkou potřebu prosadit se. Chce ovlivnit své prostředí, mít kontrolu nad svým tělem a činnostmi, potřebuje být vyslyšeno. Chce dělat vlastní rozhodnutí a také, aby ostatní tato rozhodnutí respektovali.

To samé chceme a potřebujeme všichni, je to univerzální a lidské. Jednotlivci se pouze liší intenzitou a naléhavosti, se kterou tuto potřebu pociťují; a také naší schopností tyto potřeby uspokojit. Od přírody klidnější a „poddajnější“ děti se spokojí s menší mírou sebevyjádření; někdy je pro ně také názor nebo dobré mínění rodičů důležitější než mít věci „po svém“, a tak se v tomto ohledu spíše stáhnou. Důležité je pamatovat si, že tvrdohlavé dítě není ve svém úsilí a touhách nerozumné nebo neopodstatněné. Zaslouží si, aby jeho potřeby byly naplněny.

To ale neznamená, že by mu mělo být dovoleno špatně zacházet s ostatními, být panovačný ke svým přátelům nebo se chovat neslušně, nevhodně a neuctivě. Nezabráníme tomu ale tresty, represemi nebo potlačováním přirozenosti dítěte. Nejsme pány nebo majiteli dítěte: našim úkolem není dítě ovládat nebo ho měnit, jen ho vést a podporovat v něm to dobré.

Desatero pro práci s odhodlaným dítětem

1. Pracujte sami na sobě. Zaměřte se na svoje vlastní pocity ve chvíli konfliktu s dítětem. Zlobíte se na něj? Je vám do pláče? Je třeba si vlastní pocity přiznat a pracovat s nimi. Nemusíte být robot bez emocí – ve skutečnosti je zdravé dát dítěti najevo, že jeho chování ovlivňuje pocity druhých – ale jestli chcete, aby se naučilo zvládat negativní emoce a nejednat v jejich afektu, musíte mu v tom jít sami příkladem.
2. Dejte dítěti co možná největší míru svobody a nezávislosti (přiměřeně jeho věku a schopnostem). Častokrát rozhodujeme za dítě spíše ze zvyku nebo tak trochu z lenosti, než že by to bylo skutečně potřeba. A dítě to snadno pozná. Zkuste místo toho hledat možnosti, kde dát dítěti na výběr. Batole si může vybrat mezi modrým a zeleným tričkem. Předškolák, jestli ten den chce k obědu zabalit obložený chleba, nebo těstoviny od večeře. Školák by si měl sám vybrat, jestli ho zapíšete na piano, na kytaru, nebo že vlastně nechce na žádný hudební kroužek a raději bude chodit na fotbal. Dítěti můžete zároveň nastavit pevné hranice a přitom mu dát volnost vlastního rozhodnutí: například můžete stanovit, že pětileté dítě musí chodit do postele v danou dobu (a když „není unavené“, nemusí spát – pravidlo je jen to, že bude v posteli); od dvouletého je naprosto rozumné vyžadovat, aby během večeře sedělo s rodinou u stolu, ale když „nechce jíst“, nemusí.
3. Vyhněte se tahanicím a soubojům kdo s koho. Při každém konfliktu s dítětem pamatujte na svou hlavní motivaci – není to přeci „vyhrát“, zvláště ne na úkor dítěte; po pravdě chcete přeci, abyste „vyhráli“ oba. Pokud dítě chce dělat něco, co mu nemůžete dovolit, vysvětlete mu, proč a jaký bude následek, když neposlechne; a bude-li třeba, držte slovo a následek skutečně zaveďte. Nenechte se zatáhnout do nekonečného přetahování, ať už jde o nekonečné debatování s jedenáctiletým dítětem, nebo o skutečné fyzické přetahování s batoletem.
4. Stanovte pevné a jasné hranice. Jsou věci, u kterých rodiče prostě nemohou ustoupit – kvůli bezpečnosti a zájmu dítěte. Dvouleté dítě se nemůže rozhodnout běhat samo po rušné ulici; čtyřleté děvče nemůže jít uprostřed zimy do školky jen v nejoblíbenějších šatičkách (a ničem jiném); třináctiletý chlapec nemůže chodit za školu jako jeho oblíbený filmový hrdina. Co můžete, je sympatizovat s frustrací dítěte a nabídnout mu empatii a pochopení, a zároveň dát jasně najevo, že v této záležitosti neustoupíte. Taková pevně stanovená omezení dokáže přijmout i to nejtvrdohlavější dítě, zejména pokud z vlastní zkušenosti ví, že dostane svobody volby tam, kde je to možné.
5. Naučte dítě, co je kompromis. Určitě se nechcete dohadovat o každém svém rozhodnutí, ale chcete, aby se dítě naučilo rozumně argumentovat a snažit se dosáhnout svého tím, že nabídne něco na oplátku. Nebojte se být ke svému dítěti maximálně upřímní (s přihlédnutím k jeho věku) a navrhnout mu alternativní řešení. Pokud například dítěti vysvětlujete, že máte ještě večer mnoho práce a málo času, mohl by se postarat o umytí nádobí, abyste měli čas si spolu zahrát karty; jestliže řeknete náctiletému dítěti na rovinu, že v měsíčním rozpočtu nejsou peníze na to jít do kina, mohl by se tentokrát nabídnout zaplatit sám, anebo si raději upřít jiný výdaj.
6. Naslouchejte svému dítěti. Komunikace je obousměrná, vzájemná záležitost. Nemůžete od dítěte chtít, aby naslouchalo a zohledňovalo názory a potřeby ostatních, pokud nikdo neposlouchá a nerespektuje ty jeho. A i ten nejoddanější rodič není vševědoucí – jestliže chcete dělat pro dítě ta nejlepší možná rozhodnutí, potřebujete často vědět to, co vám dokáže říct jen ono samo.
7. Ukažte dítěti, že ho doopravdy znáte. Pro každého je nesmírně důležité, aby ho jeho blízcí chápali a znali. Platí to desetinásobně pro dospívající dítě (které vynakládá ohromnou energii na to, aby vůbec znalo a chápalo sebe samotné). Nemáte šanci s dítětem efektivně spolupracovat, pokud se kvůli vašemu jednání cítí přehlížené, nepochopené nebo odcizené. Pomozte dítěti pojmenovat a interpretovat jeho pocity a zkušenosti, podílejte se s ním na aktivitách, které jsou pro ně důležité a příjemné, projevte opravdový zájem o jeho koníčky a přátele. Naučte se klást otevřené otázky a vyslechnout si odpovědi.
8. Odpusťte chyby. Asi se nevyhnete tomu, že na vás dítě bude drzé, nesnesitelné nebo se zachová naprosto nevhodně. I pokud se dostane do maléru, potřebuje vždycky vědět a věřit, že ho stále máte moc rádi a záleží vám na něm. Vždy se ujistěte, že dítě ví, co udělalo špatně a co by bývalo bylo správně. Dejte mu příležitost zkusit to znovu a zvládnout situaci lépe. Klidně opakovaně. Koneckonců tady je příležitost naučit se další důležitou praktickou dovednost: jak ostatním vynahradit a omluvit se za vlastní špatné chování.
9. Přiznejte svoje vlastní chyby. Jedním z nejhorších rodičovských hříchů je pokrytectví. Děti jsou přirozeně velmi zdatné v jeho odhalování a reagují na něj opravdu špatně. Klidně to zopakuji – chybovat je lidské a my všichni děláme chyby. Pokud se tak stane, buďte dětem vzorem a naučte je chybu přiznat, omluvit se a chybu napravit. To je jedna z nejcennějších lekcí, které můžete dítěti dát.
10. Investujte do vašeho vztahu. Tvrdohlavost dítěte může být docela frustrující – pro vás oba. Neshody a boje, které z toho pramení, mohou někdy zastínit lásku a oddanost, na které je postaven vztah rodiče a dítěte. Věřte, že i v těch nejnáročnějších chvílích dítěti v hloubi duše velmi záleží na vaší lásce a uznání, chce vás potěšit a podobat se vám. A v konfliktu vám právě silný, dobře komunikovaný vztah nejvíce pomůže. Je proto třeba o něj vědomě pečovat a zejména v náročném období dávat rodině mnoho příležitostí užít si společně strávený čas a krásné zážitky.