Jak říct dítěti „ne“

Příběh lidstva je příběhem spolupráce a kompromisu. Každý z nás musí přizpůsobit své chování ostatním a naučit se harmonickému soužití. A jako první se to učíme jako děti, od svých rodičů.

Toto je další článek v naší sérii o komunikaci, Mluvit dětskou řečí.

Dr. Montessori nám mnohokrát opakovala, že dítě je samo sobě učitelem a učí se samo zkoumat svět. My dospělí jsme ale nutná součást tohoto světa a mnoho z nás – rodiče a širší rodina, učitelé, přátelé a další – slouží dítěti jako průvodci v jeho učení. Dítě potřebuje, abychom mu poskytli vysvětlení, nastavili vhodné hranice chování a sami šli příkladem; a časem také, abychom kontrolovali některé jeho projevy, zamezili nebezpečnému, nežádoucímu a nevhodnému chování a přesměrovali energii dítěte nebo mu odepřeli něco, co zrovna chce.

Mnohem častěji, než bychom chtěli, tohle znamená, že dítěti musíme říci „ne”.

Někteří rodiče bojují už s touto větou samotnou. Chtěli by, aby mělo jejich dítě všechno, co chce a co potřebuje, aby bylo šťastné a především spokojené. Nepřejí si cokoliv mu odepírat nebo omezovat jeho přirozené chování. Jiní se snaží zákazy omezit, protože se chtějí vyhnout konfliktu – „zachovat klid”, zabránit vztekání nebo pláči.

Někteří rodiče naopak říkají „ne“ až příliš snadno. Odhaduje se, že průměrné malé dítě slyší „ne” v nějaké podobě („přestaň”, „nedělej to”) stokrát denně. Někomu se to zdá nutné, koneckonců si pamatujeme stejnou zkušenost z vlastního dětství; jiní se kvůli tomu cítí provinile, ale neví, co jiného dělat.

Samotným „ne” svému dítěti neublížíte

A rozhodně to není proti Montessori principům. Ačkoli se silně zastáváme toho, aby měly děti možnost učit se díky vlastním pokusům a omylům a aby se jim dostalo mnoho svobody a volnosti, někdy to prostě nejde; a ne vždy jde například o samotnou fyzickou bezpečnost dítěte.

Některé lekce by metodou pokus a omyl přišly dítě příliš draho. „Ne!” řekneme batoleti, které chce vběhnout do ulice, nebo které si zkouší velmi zajímavou novou hru – to že bouchá kamaráda autíčkem. S tím by asi nikdo nepolemizoval. Ale stejná logika platí i v běžných, méně „závažných“ chvílích: říci „ne” dítěti, které chce 2 porce zmrzliny k večeři, nebo chce hrát na bubny brzy ráno, nebo chce novou hračku, kterou si rodiče nemohou dovolit.

I velmi malé dítě je schopné pochopit a přijmout omezení nebo odmítnutí, ať už jde o něco, co obtěžuje nebo ohrožuje ostatní, nebo co mu rodiče nedokážou dát. Možná vás to překvapí, ale nejdůležitější faktor je míra toho, nakolik jsou rodiče přesvědčeni o správnosti onoho „ne“. Pokud se rodič cítí ohledně rozhodnutí klidně a jistě, dítě to dobře pocítí a zareaguje mnohem lépe. Naopak rodič, který je v tu chvíli nejistý, rozrušený nebo si tajně přeje říci „ano“, pořídí mnohem hůř.

Samozřejmě, někdy to tak hladce nejde. Typickým příkladem jsou batolata se svými záchvaty vzteku se slzami a křikem, a dokonce i u starších dětí může být někdy frustrace ošklivá a bolestivá. To ale stále není důvod nenastavit hranice či neomezit nevhodné chování. Silné emoce jako odpověď na „ne” jsou obvyklé a normální u malých dětí, které se stále ještě učí porozumět vlastní frustraci a tomu, jak ji zpracovat. Měli bychom hranice stanovovat pevně, ale zároveň můžeme a měli bychom dětem nabídnout také útěchu, lásku a pocit bezpečí. Pamatujte, že dítě se musí naučit určitou míru zklamání a frustrace přijmout a poprat se s ní. Jen tak si může vytvořit způsoby, jak je zvládat a vypěstovat si strategie duševní pružnosti a přizpůsobivosti, které bude po zbytek života tolik potřebovat. Starší děti někdy reagují extrémně na frustraci, pokud jsou přetíženy stresem a požadavky; rovněž to znamená, že mohou potřebovat dodatečnou podporu, asistenci a útěchu, ale ne nutně osvobození od všech omezení a povinností.

Jak často je příliš často?

Slovo „ne” je kouzelné slovíčko, které může být ohromně užitečné – pokud ho však slyšíme příliš často, ztrácí veškerou svou moc. Dítě – a nejen dítě – si potřebuje prožít pocity experimentování, sebeurčení a svobody. Všichni potřebujeme slyšet od ostatních lidí kolem nás, že na našich potřebách, názorech, preferencích a zájmech záleží, a moci podle toho také jednat.

Kromě toho nám samotné „ne“ zase tolik neřekne. Zvláště malé dítě, které slyší „ne, přestaň, nedělej“ – ale nedostane žádnou schůdnou alternativu – může být docela ztracené. Pro to, co právě dělalo, mělo určitou motivaci, a ta asi stále přetrvává, tak co teď? Na oplátku může jednat vzdorovitě a rodiče ignorovat; nebo se naopak stáhnout, nevědět co dál. Řekněme, že (v ideálním případě) zafunguje autorita rodiče a dosáhne toho, co chtěl. Dítě se ale velmi málo naučilo, nedošlo k opravdové spolupráci.

Mnohem užitečnější je nahradit „ne” radou nebo návrhem, co dělat místo toho a spojit to s vysvětlením „proč”. Tento přístup pomáhá i rodičům, kteří si tak vypěstují návyk snažit se v první řadě pochopit potřeby svého dítěte, které vedou k nežádoucímu chování. Obě strany se snaží najít kompromis a respektovat potřeby druhého. Takže místo toho, abychom předškolákovi jen řekli, aby přestal skákat na gauči, můžeme mu říci, že skákat může na zahradě, pokud se potřebuje vyřádit, a vysvětlit mu, že skákání na gauči zvedá prach, ničí pružiny nebo ruší sestru, která se snaží učit.

Dítě se tak většinou cítí mnohem lépe – tím, že mu nabídneme porozumění a alternativu, nemá pocit, že ho omezujeme nebo odmítáme. Namísto toho vnímá, že ho chápeme a že nám na něm záleží. Místo konfliktu nabízíme možnost se něco naučit a spolupracovat. Namísto toho, abychom „čerpali z rezerv“ našeho vztahu s dítětem, ho ve skutečnosti budujeme.

Odmítejte projevy a chování, ne dítě samotné

Kdyby si měl každý z tohoto článku odnést jedinou informaci, bylo by to následující:

Někdy je nezbytné odmítnout nějaké požadavky nebo chování dítěte. Mnohem nezbytnější ale je dát dítěti najevo, že neodmítáme jeho samotného.

„Proč jsi tak hrozně zlobivý!” „Přestaň, nebo se z tebe zblázním.” „Jenom ošklivé děti takhle povykují.“

Všechny tyto věty jsou nejen naprosto k ničemu, ale dokážou dítěti opravdu ublížit. I když to třeba vaše dítě v danou chvíli nedá najevo, podobné věci silně pociťuje a dlouho si je nosí v sobě. V první řadě by měl každý z nás od rodičů vědět, že je dobrý, schopný člověk; že je hodný lásky a že ho rodiče milují. Tím, že o tom dítě svým chováním ujistíme, a zároveň mu ukážeme, jaké chování a jednání je nepřijatelné, mu dáváme moc a schopnost na základě toho jednat a přizpůsobit se našim požadavkům. Na druhou stranu, pokud dítě uvěří tomu, že je skutečně ošklivé, zlobivé a nepřijatelné, co jiného mu zbývá, než rezignovat a tato naše nastavená „očekávání“ naplnit?

Musí „ne“ vždycky platit?

Poslední zmínka patří vyjednávání a diskuzi. Pokud už jednou řekneme dítěti „ne”, máme si vždy stát za svým? Musíme zůstat důslední za každou cenu?

Ano i ne; záleží na tom, o co se jedná. Musíme ukázat dítěti důslednost sami v sobě a dát mu najevo, že naše rozhodnutí není jenom rozmar, že k němu máme dobrý důvod, že ho neomezujeme bezdůvodně. Pokud nejde, aby na gauči skákalo jedno dítě, tak by také nemělo jít, aby na něm později skákal mladší sourozenec. Na druhou stranu se nemusíme ale snažit za každou cenu zachovat tvář a stát si za svým, pokud se situace změnila. Ve světle nových informací, okolností nebo kompromisu můžeme změnit názor a zareagovat příznivě na vhodné „vyjednávání“ ze strany dítěte: tím ho ve skutečnosti vlastním vzorem učíme spolupráci, přizpůsobivosti a pokoře.

Například, proč odmítnout školáka, který má normálně povolenou hodinu televize, ale chtěl by se s kamarádem podívat na dvouhodinový film, a je proto připraven nabídnout vynechat televizi následující večer a namísto toho pomoci s domácími pracemi? Pokud řeknete dítěti, že do parku se nejde (když to vypadá na déšť) a nakonec změníte názor (protože nakonec vykouklo sluníčko), také ho můžete učit něco pozitivního. Rodiče jsou koneckonců také lidé a mohou si dovolit změnit názor. Neměli by si připadat, že musí za každou cenu trvat na každém rozhodnutí. Někdy je mnohem cennější připustit, že jsme neměli pravdu nebo jsme se původně nerozhodli dobře.

Ale vyhněte se ústupkům jen proto, že dítě prosí nebo se zlobí; pokud máte pro své rozhodnutí nebo zákaz dobrý důvod, dětská frustrace by ho neměla přebít. Koneckonců pokud se dítě naučí, že může změnit vaše rozhodnutí jenom tím, že vás bude nadměrně obtěžovat, nebude mít žádný důvod tuhle strategii nepoužívat.