Pomoz mi, abych to zvládl sám: O každodenních činnostech, které utváří osobnost dítěte

Představte si malé dítě, jak sedí u dveří a snaží se zapnout si svetřík. Prstíky se pletou, knoflík pořád nechce projít dírkou, chvíle se vleče. A vy tam stojíte, s batůžkem v ruce a v hlavě tikající seznam věcí, které je ještě třeba stihnout.

Ta ruka, která už-už sahá, aby pomohla, to známe všichni.

Ale co když právě tahle chvíle, plná soustředění, úsilí a tichého odhodlání, je pro dítě víc než ten zapnutý svetřík? Co když tahle chvíle mění víc, než se zdá?

Maria Montessori říkala, že děti nechtějí jen pozorovat náš svět. Ony ho chtějí prožívat. Nalévat vodu do skleničky. Zametat podlahu. Nosit vlastní tašku. Nejsou to pro ně úkoly. Jsou to příležitosti. Chtějí být součástí našeho světa. 

Když si dítě najde své „proč“

Děti vzkvétají, když mohou dělat něco, co má pro ně skutečný smysl. Ne něco, co jim bylo přiděleno – ale co si vybraly samy, co je zajímá.

Montessori to nazývala spontánní činností – ten okamžik, kdy se dítě bez pobízení rozhodne něco udělat. Zalije květinu. Složí ubrousek. Přesype mouku z misky do misky, znovu a znovu.

Zvenčí to možná vypadá jako drobnost. Ale uvnitř dítěte se v tu chvíli odehrává něco velkého – buduje se koordinace, soustředění, trpělivost. A s každým pohybem roste něco mnohem cennějšího: důvěra v sebe sama.

Prostředí, které dítě zve: „Pojď, zkus to“

Zamysleme se: jaké je prostředí, ve kterém dítě žije? Má kolem sebe věci, které jsou mu blízké – velikostí, hmotností, účelem? Dostane se samo k džbánku? Může si vybrat nástroj, který zvládne ovládat?

Když dítěti nabídneme prostředí, které s ním “spolupracuje”, místo aby mu kladlo překážky, vysíláme tím tichý, ale silný vzkaz:
„Věřím ti. Ty to dokážeš.“

Když ustoupíme o krok zpět

Představte si, že sedíte v kavárně. Vychutnáváte si klid. A najednou k vám přijde někdo, vezme vám hrnek z ruky, dolije kávu a ještě vám řekne, kdy si máte loknout. Cítíte ten odpor? Tu ztrátu autonomie?

Děti to zažívají často. Zvlášť když dospělí konají v dobré víře – ale místo podpory nabídnou zásah.

Ano, děti rozlijí vodu. Oblečou si ponožku patou nahoru. Ale právě tím se učí. A co je důležitější – učí se, že mají sílu se učit.

Tichá revoluce všedních dnů

Montessori připomínala, že svoboda neznamená nechat děti bez hranic. Znamená dát jim možnost vybrat si smysluplnou činnost v prostředí, kde platí jasná a laskavá pravidla. Svoboda není o tom, že si dítě „dělá, co chce“. Je to prostor, kde se může stát tím, kým je.

Dovolit dítěti, aby si zapnulo bundu, nalilo vodu nebo samo připravilo svačinu, se může zdát jako maličkost. Ale v dnešním světě, který děti neustále popohání, kontroluje a opravuje, je to malá revoluce. Revoluce důvěry.

Zastavme se. A pozorujme.

Až příště uvidíte dítě, jak zápasí s botou nebo se soustředěně snaží nalít vodu, nenechte se strhnout spěchem. Nepomáhejte hned. Místo toho se na chvíli zastavte. Podívejte se. Uvidíte soustředění, které má smysl.

Každý drobný pokus, každá chyba i každý úspěch jsou stavební kameny osobnosti. Sebevědomí neroste z chvály. Roste z prožitku: „Zvládl jsem to sám.“

Tento blogpost byl inspirován knihou Marie Montessori Spontánní činnost ve výchově (angl. “Maria Montessori’s Spontaneous Activity in Education”).