Rozvíjíme grafomotoriku

Vlastní proces psaní – to, že perem nanášíme na papír značky symbolizující slova, sdělení a myšlenky – je nesmírně komplexní činnost pro mozek i ruku. Bohužel s ním mají děti čím dál častěji problémy. Může Montessori nějak pomoci?

Většina dospělých považuje schopnost psát za naprosto samozřejmou. Asi málo z nás se při psaní nákupního seznamu zamýšlí nad tím, že k tomu vlastně potřebujeme nesmírně komplexní souhru kognitivních dovedností, vizuálně prostorového vnímání a ohromně jemnou motoriku.

Rodiče si to ale uvědomovat musí, protože čím dál častěji zjišťují, že má jejich dítě problémy s psaním v souvislosti s nástupem do základní školy. Poslední dobou se protrhl pytel s diagnózami dysgrafie a apraxie: jinak zcela zdravé a inteligentní děti, zpravidla chlapci, zápasí se základními úkony kreslení a psaní. Vina se svaluje na všechno možné, od nezdravé stravy až po nadměrné hraní počítačových her. V Montessori si samozřejmě myslíme svoje.

Dr. Montessori nás naučila, že děti přicházejí na svět vybaveny obrovským potenciálem pro jakoukoli lidskou činnost; že se rodí připraveny pozorovat, účastnit se a vtělovat si každý aspekt prostředí na své cestě stát se člověkem svého času a místa. Není možné, že by dnešní děti nějakým způsobem ztratily potenciál pro psaní. Co se změnilo je prostředí, ve kterém vyrůstají – děti naráží na to, že jim ubývá příležitostí pro určitou aktivitu a procvičování. Abychom pochopili, co musíme dětem nabídnout, podívejme se napřed na to, co psaní vyžaduje.

Mechanická složka psaní

Pokud bychom si měli rozložit „psací dovednosti“ na jednotlivé základní požadavky – což koneckonců dělala Dr. Montessori ráda v jakémkoliv kontextu – nalezneme tři hlavní oblasti:

• Dovednosti jemné motoriky potřebné jak k plánování, tak i realizaci úkolu (sem patří i správný úchop tužky a všechny drobné pohyby, prostřednictvím kterých tvarujeme písmena)
• Vizuální a percepční dovednosti potřebné k tomu, abychom viděli, rozlišovali, interpretovali a pamatovali si tvary jednotlivých písmen
• Schopnost zpracovat vizuální a kinestetickou zpětnou vazbu psaní (vědět, kde jsou naše ruce v prostoru, i když se na ně právě nedíváme; zároveň přizpůsobit pohyby vizuální zpětné vazbě – například když vidíme, že nám písmo „ujíždí“ mimo řádek)

Všechny tři skupiny spadají do oblasti psychosenzoriky a psychomotoriky, která je pevnou součástí Montessori osnov a na kterou se aktivně soustředíme už od narození dítěte.  Můžete se někdy setkat s termínem „přípravné dovednosti ke psaní”; jako název to není ani tak nesprávné, jako neúplné. Tyto dovednosti totiž slouží a prospívají dítěti mnohem více než jen při psaní, a nevyplatí se je opomíjet. Jak Dr. Montessori napsala: „Ruce jsou nástrojem lidské inteligence.” Podstatné zde je, že se psychomotorice musíme věnovat už od narození dítěte. Začít ve chvíli, kdy má už dítě začínat psát, je pozdě – v tu chvíli už se musí opřít o pevný základ zkušeností, dovedností a procvičování z předchozích let.

(V rámci Montessori výuky oddělujeme samotný fyzický proces psaní od učení písmen a jejich tvarů a také od postupně se rozvíjející schopnosti číst. Ke čtení a skládání slov děti používají pohyblivé abecedy, a jsou tak schopné věnovat se těmto činnostem, aniž by musely zároveň zvládat grafomotoriku psaní. Obdobným způsobem se někdy v tradičním nebo speciálním vzdělávání poskytují elektronické pomůcky a klávesnice dětem, které mají problémy s psaním.)

Dobrá zpráva však je, že jako rodiče (nebo i učitelé), můžete dětem v této oblasti snadno pomoci i mimo Montessori prostředí – ať už doma nebo ve škole.

Jak začít s přípravou grafomotoriky

Jak se dítě učí? Pouze jedním způsobem: tím, že dělá. To, co musíme nabídnout, jsou příležitosti.

I ty nejmenší děti se potřebují na něco pěkného a zajímavého dívat! Už jako novorozenci se tak začínají učit zaostřovat a sledovat očima předmět, a tím si vytvářejí základy budoucích vizuálních schopností. Můžeme nabídnout obrázky a fotografie, umělecké předměty, závěsy, hračky, ale také zajímavé pohledy a scény v přírodě nebo mezi lidmi – a samozřejmě také obrázkové knihy.

Kojencům je třeba dát k dispozici velké množství hraček, které lze uchopit, mačkat, strkat a tahat; s různou strukturou povrchu, váhou, velikostí (samozřejmě v mezích bezpečnosti). Nemusí přitom jít o nic náročného nebo drahého – dětem můžeme podat kousky látky, kovové nádobí, tvarované kousky dřeva – to všechno jim nabídne bohatě rozmanitou zkušenost a podněty.

O trochu starším dětem a batolatům se samozřejmě otevřou širokánské obzory. Nejzásadnější jsou samozřejmě aktivity Praktického života – v rámci nich se dítěti dostane nespočet příležitostí mačkat, utírat, kroutit, přesunovat, míchat, točit, tlačit a stovek dalších. Senzomotorické materiály (těm většina rodičů říká jednoduše: hračky) by měly být zaměřeny na různé úchopy, stohování, přiřazování a spojování. Velmi oblíbené jsou v tomto věku hračky pro třídění tvarů a různé skládačky. Ty podporují vizuální schopnosti rozlišovat a přiřazovat podobnosti a určovat tvary. Senzorická hra má také klíčový význam – ať už dostane dítě sliz, modelínu, vodu, bahno, písek nebo pěnu, mělo by mít možnost zkoumat, bavit se a hrát si po svém.

V tomto věku začínají děti kreslit, respektive čmárat. To by měli rodiče rozhodně podporovat. Je však velmi důležité nedávat malému batoleti psací náčiní, které je určeno pro dospělé: jeho malá ruka ještě není schopna vzít je správným, ergonomickým prstovým úchopem. Místo toho by si mohlo vyvinout běžný špatný úchop , a tento zlozvyk povede v pozdějším věku ke špatnému ovládání psacího náčiní, napětí v zápěstí a únavě, bolestem i křečím ruky. Z toho pak vyplývají problémy se psaním a špatný úchop se jen velmi obtížně přeučuje. Namísto toho používejte s dětmi raději tlusté, krátké tužky, trojúhelníkové nebo kapkové pastelky a voskovky, tlusté štětce a podobně.

Pro procvičení koordinace ruky a oka dobře poslouží aktivity jako vkládání, provlékání, šití, šněrování, pletení. Mimo to si s nimi také děti užijí hodiny a hodiny soustředěné práce a zábavy.

V předškolním věku se děti začínají přirozeně zajímat o zdokonalení vlastních schopností a posunutí hranic svých dovedností. Kromě rozšiřování aktivit a úkolů Praktického života bychom se měli zaměřit na náročnější ruční práce a manipulace: například navlékání drobných korálků, skládání zažehlovacích mozaik a podobně. Obzvlášť doporučujeme nabídnout dítěti všelijaké náčiní a nástroje –  naběračky, lžíce, kleště, jídelní hůlky a podobně. Jak začne předškolák vědomě zkoumat své smysly, začnou ho bavit různé výzvy a komplikace, například práce se zavázanýma očima nebo s nedominantní rukou. Je to fantastická příležitost zaměřit se hravě na kinestetický a stereognostický smysl: například poslepu poznávat předměty po hmatu, kopírování nebo kreslení tvarů se zavázanýma očima a mnoho dalších.

Naprosto nezbytné je, aby si dítě mohlo volně kreslit a malovat, bez nějakého předepsaného postupu nebo požadovaného výsledku. Dítě by při kreslení mělo vnímat především potěšení a vlastní uspokojení – to samé pak bude později platit pro psaní. A nakonec každé dítě nadále potřebuje volnou smyslovou hru, zvláště v přírodě: stavět hrady z písku, sbírat lístky a kamínky, kopat si příkopy v bahně.

Okolo věku pěti nebo šesti let jsou děti už obvykle schopny používat běžné tužky pro dospělé. Stále je ale dobré sledovat a podporovat správný úchop tužky. Rozhodně ještě neuděláte chybu s trojhrannými a ergonomickými tužkami, které navedou prsty do správné polohy.

Čemu se vyhnout? Elektronice

Co vám příznivci Montessori vzdělávání asi nikdy nedoporučí jsou „vzdělávací“ elektronické nástroje a aplikace. Velmi dobře víme, že pro „chytrá“ zařízení existuje nespočet aplikací pro výuku všeho možného, od písmenek po algebru. V posledních desetiletích se však v Montessori kruzích stalo neoficiální misí děti před informačními technologiemi chránit. Ačkoliv podobné aplikace slibují dítě „stimulovat a rozvíjet“, nabízí jim v podstatě pouze zrakový vjem, maximálně doplněný mačkáním tlačítek nebo přejížděním po displeji. „Nikdy nedávejte mysli víc, než dáváte do ruky,” napsala Dr. Montessori, a to ještě před sto lety nevěděla, jak sofistikovaně se naučíme ruce naprosto obcházet.

Po pravdě řečeno se prokazuje to, že všechna tato elektronika dělá jediné – okrádá děti o jejich pozornost, příležitosti a čas. Aplikace si dítě drží v „obrazovkové hypnóze“, a to právě ve věku, kdy je jedinečně vybaveno učit se a rozvíjet prostřednictvím přirozených podnětů: pro malé dítě je téměř jakákoliv jiná činnost prospěšnější, než dívat se na obrazovku telefonu nebo tabletu.