Věkově smíšené skupiny

Montessori třídy jsou obvykle rozděleny do tříletých věkových intervalů: děti ve věkovém rozpětí od tří do šesti let chodí do společné třídy mateřské školy („Casa dei Bambini“), od šesti do devíti let navštěvují třídu nižší základní školy (u nás odpovídající první až třetí třídě) a od devíti do dvanácti let třídu vyšší základní školy (naše čtvrtá až šestá třída). Proč tomu tak je?

Ve vzdělávání probíhá až překvapivě vášnivá debata ohledně dvou odlišných přístupů: ve prospěch věkově smíšených versus striktně věkově oddělených tříd. V současné době se zdá, že se novější trendy v mateřských školách přiklání k věkově smíšeným skupinám. Na základních školách jednoznačně vedou segregované třídy, smíšené se vyskytují jen ojediněle, spíše jen jako nutné zlo v malých školách.

V Montessori považujeme věkově smíšenou třídu za jeden ze základních nástrojů, s jehož pomocí vytváříme právě takové dětské skupiny, které pro děti chceme: tak, aby bez ohledu na věk dítěte, respektovaly jeho individualitu, podporovaly svobodu, nezávislost a přirozený vývoj dítěte, podněcovaly pozitivní vztahy a atmosféru ve třídě.

To je dost, ne?

Individuální rozvoj dítěte

Umístění v Montessori třídě není určeno přesným věkem, ale stupněm vývoje: velký šestiletý cyklus rozdělený na dva tříleté podcykly odpovídá hlavním vývojovým etapám dětství. Každá třída je proto uspořádána tak, aby sloužila různorodým potřebám svého věkového rozpětí.

Děti se zpravidla nedrží striktního vývojového kalendáře. Víceméně sledují základní pravidla hlavních vývojových období, ale každé je jedinečné a jde svou vlastní cestou. Odstraněním striktního věkového rozdělení se zbavíme představy, že by měly děti narozené ve stejném období z nějakého důvodu postupovat a růst stejným tempem.

Dále se přirozeně zbavíme tendence navzájem se mezi dětmi srovnávat nebo dokonce soutěžit. Ve věkově smíšené skupině je na první pohled jasné, že děti budou pracovat na různých úrovních a některé budou výrazně napřed před ostatními; bylo by nesmyslné zkoušet je navzájem nějak řadit nebo srovnávat. Namísto toho jsou naše třídy postaveny na individualitě a flexibilitě. Dvě děti zde mohou docela pohodlně pracovat bok po boku, zatímco se jedno z nich učí počítat do deseti, druhé se učí proces a zápis sčítání tisíců a milionů. Ani jeden z nich nežárlí na toho druhého a nepociťuje potřebu srovnávat se navzájem. Každý může následovat své vlastní potřeby, aniž by se rozptyloval porovnáváním se s ostatními.

Budování vědomostí i vztahů

Věkově smíšená skupina přináší mnohem víc než jen eliminaci patologické soutěživosti a srovnávání. Nejprve vzájemným pozorováním a později přímou interakcí a spoluprací se vrstevníci stávají sobě navzájem hodnotným zdrojem při vzdělávání. Proto také Montessori nedoporučuje příliš malou třídu. Děti mají přímý sociální i akademický prospěch z kontaktu jak s mladšími, tak staršími spolužáky.

Postupem času děti přecházejí mezi sociálními rolemi: od pozice mladšího dítěte, které je vedeno a chráněno starším a zkušenějším kamarádem, až do pozice „vůdce“, který používá své větší znalosti a zkušenosti ve vedení a učení ostatních. Každé dítě tak má příležitost projít si všemi fázemi od nejmenšího po nejstaršího, aniž by „uvízlo“ v roli dané datem narození nebo rozmarem individuálního dozrávání. Procvičí si obojí: jak přijímat, tak nabízet pomoc a podporu. Postupně si tak vytváří flexibilní sebepojetí a sebeobraz, což jim později v životě umožní elegantně a úspěšně zvládnout každou z těchto situací.

Po akademické stránce je Montessori třída mimořádná ve využití vzájemného sociálního učení: starší děti nabízejí mladším vysvětlení i celé lekce. Dítě v roli “učitele” si tak může sjednotit a interpretovat své vědomosti a prohloubit vlastní porozumění; dítě v pozici “žáka” těží z instrukcí od někoho, kdo má mnohem blíž k jejich vlastnímu způsobu myšlení, než by mohl mít dospělý. Starší dítě je pro ně také mnohem dosažitelnějším vzorem, a tím velmi dobrou motivací.

Odraz reálného života

Počátky věkově smíšených tříd samozřejmě leží v nezbytnosti a historickém precedentu. Montessori metoda opakovaně ukazuje, že genialita její zakladatelky spočívala v pozorování, porozumění a interpretaci života, ne v umělém vytváření nereálných podmínek a situací. Pro děti je přirozené žít ve věkově smíšených skupinách: do jejich sociálního okruhu patří mladší a starší sourozenci, bratranci a sestřenice, sousedé, přátelé. I ti z nás, kteří jsme strávili dětství v tradiční škole, se postupem života málokdy nacházíme v okruhu lidí přesně stejného věku, ať už jsme doma, na pracovišti nebo ve společnosti obecně.

Namísto toho, abychom se třídili podle věku, chápeme a přijímáme dynamiku vztahů s lidmi, kteří si mají navzájem co nabídnout, jejichž odlišnosti a silné i slabé stránky se vzájemně doplňují. Víme, že v nějakých úkolech potřebujeme pomoci a v některých naopak můžeme pomoci druhým; dnes se můžeme učit od ostatních a zítra můžeme učit my je. Naše identita a sebevědomí není (nebo alespoň by neměla být) vázána na to, jestli jsme v dané skupině nejhorší nebo nejlepší, ale spíše na našem zapojení do komplexní sítě vztahů a vzájemností, která tvoří naší lidskou společnost.

Stejně jako většina sociálních konceptů a postojů, není toto pochopení a přístup lidem vrozený. Musíme se ho naučit prostřednictvím zkušenosti a vlastního prožívání. Montessori školy jsou záměrně nastaveny tak, aby ho učily už od útlého věku.