Emoční bouře

Křik, dupání, slzy a vztekání – žádný rodič to nemá rád, ale ve výchově dítěte se jim sotva vyhnete. Jak nám může Montessori pomoci zvládnout bouřlivé dětské emoce?

Toto je čtvrtý článek ze série o komunikaci nazvané Mluvit dětskou řečí.

1. Pamatujte na svou roli – dítěti jste vzorem a průvodcem

Výbuchy silných negativních emocí u dítěte jsou často pro rodiče extrémně náročné a bolestivé. Rádi bychom věřili, že pokud uděláme vše „správně“, bude naše dítě šťastné a nebude se muset potýkat s hněvem, smutkem a strachem. Všechny tyto pocity ale k životu patří a nemůžeme se jim vyhnout ani před nimi uchránit dítě. Naučit se je zvládnout a zpracovat je jedním z velkých úkolů dětství. A jak v Montessori víme – jediný skutečný způsob, jak se něco naučit, je si to prožít.

Emoční inteligence – schopnost chápat, ovládat a vyjadřovat svoje emoce, spíše než jimi být nevědomky ovládán – je naučená schopnost, kterou můžeme u dětí podpořit a povzbudit. Dost si to od nás jako od dospělých žádá, už jen proto že výbuchy dítěte jsou často směřovány právě na nás; a často je můžeme vnímat jako útok na naše rodičovské (nebo učitelské) schopnosti. Je na snadě reagovat vlastní negativní emocí, ať už je to hněv, dotčení nebo strach.

V Montessori jsme zvyklí používat náš nejběžnější nástroj – pozorování. Právě ve vypjatých chvílích se nejvíce vyplatí návyk zastavit se a chvíli situaci jen sledovat bez toho, abychom okamžitě jednali. Mnohem spíše se pak podaří udržet si dostatečný odstup a klid k tomu, abychom mohli dítěti pomoci potýkat se s bouřlivou změtí jeho vlastních pocitů.

Nezapomínejme jako rodiče, že jsme pro dítě neustále jeho prvním a nejdůležitějším vzorem. Na základě tohoto vzoru a zkušeností právě s námi si dítě vytváří šablonu toho, co to znamená být člověkem. To samozřejmě zahrnuje i to, jak vyjadřujeme a zvládáme negativní emoce. Podívejme se upřímně sami na sebe – ukazujeme dítěti to, co chceme, aby od nás kopírovalo? Pokud nechceme, aby dítě jednalo určitým způsobem, nemůže to vidět u nás. A pokud se nezadaří a zachováme se špatně, na prvním místě bychom to měli před dítětem uznat a omluvit se.

2. Dítě potřebuje být přijato a respektováno

To mimo jiné znamená, že musíme respektovat všechny pocity a emoce dítěte, i ty které označujeme jako „negativní“. Naše chování a komunikace s dítětem mu pomáhá pochopit a zvnitřnit (jak to nazvala Dr. Montessori, vtělit), že jeho hodnota a lidství je nezávislé na jeho okolnostech: že je dobrá lidská bytost a zaslouží si lásku a štěstí.

Frustrace, vztek, bolest, zármutek a strach – všechny tyto emoce mají svou funkci a význam. Není možné je odmítat, zapírat nebo trestat (a pokud se o to budeme snažit – v nás i v dětech – naděláme mnoho škody). Někdy se ale mohou zdát nepřekonatelné nebo nezvladatelné, i pro nás dospělé. Jako první je třeba pomoci dítěti pochopit, co a jak cítí, a vytvořit si „nástroje“ a strategie, jak na ně reagovat. Ať už je to „vymluvit se“ nebo emoce nějakým vhodným způsobem ventilovat.

Je třeba jasně rozlišovat mezi emocí a jednáním. Nemůžeme (a nechceme) dítěti vyčítat, že se cítí vystrašené nebo rozzlobené, to ale neznamená, že kvůli tomu může bouchat dveřmi a už vůbec ne bouchat někoho jiného. Určitá vyjádření emocí mohou být přijatelná v závislosti na okolnostech a prostředí: například je to vykřičet se, nebo si dupnout. Pokud se nám nelíbí to, jak dítě emoci vyjadřuje, je třeba mu to dát jasně najevo a zároveň nabídnout lepší způsob. Výbuchy hněvu a emoční záchvaty jsou častokrát jen pokus komunikovat – nemotorný a neúčinný pokus, ale nejlepší, co má dítě k dispozici.

3. Socioemoční vývoj lze dobře podpořit zdvořilostní výchovou

Emoční výbuch bývá často reakce na nějakou hrozbu, ať už je skutečná, nebo ji tak dítě jen cítí (je to pro něj totéž). První věc, kterou dítě obvykle potřebuje, je uklidnit a ujistit, že je v bezpečí – fyzicky, psychicky i emocionálně. Pro malé dítě to může být objetí nebo fyzická blízkost. Pro starší pak ujištění, že jsme tady, abychom si o věcech promluvili a pomohli mu problém vyřešit, ať už se jedná o cokoliv.

Za zmínku stojí „velká témata“ každé fáze vývoje: rovnováha bezpečí a svobody v prvních letech života, potřeba řádu a orientace v předškolním věku, zapálení pro férovost a sociální spravedlnost ve druhé fázi (mladší školní věk), a konečně sociální znovuzrození a hledání vlastní identity v dospívání (kdy se nám vrací potřeba rovnováhy mezi bezpečím a sounáležitostí a nezávislostí, podobně jako tomu bylo v batolecím věku). Pokud pochopíme, které problémy nebo křivdy se dítěte nejvíce dotýkají, může nám to velmi pomoci reagovat na jeho výbuchy – nebo se jim úplně vyhnout.

Teprve až když se dítě uklidní, začne se opět cítit v bezpečí a afekt pomine, můžeme apelovat na jeho inteligenci, snažit se problém řešit nebo od něho žádat empatii k ostatním. Vyplatí se neřešit výbuchy jen poté, co právě nastaly, ale i formou krátkých, konkrétních „lekcí“, ve kterých se dítě učí vhodné návyky a chování.  Ideálním pomocníkem mohou být v tomto případě knihy a příběhy (o kterých můžeme mluvit a vztáhnout je k vlastním zkušenostem), panenky (se kterými si dítě může sehrát scénku, a tím si formou hry zpracovat zážitky a vzpomínky), upřímné konverzace o našich pocitech a konkrétní příklady toho, co může dítě říct, nebo jak se vyjádřit.

Některé Montessori třídy používají pro řešení konfliktů nástroje jako je růže míru, mluvící tyč a podobně. Apelují na dětský smysl pro pořádek, protože nabízí jasně stanovené postupy a jejich konkrétní znázornění. Inspiraci můžete najít například v knize Sonnie McFarland, Honoring the Light of the Child.

Poznámka o fyzických potřebách dítěte

Lidská bytost je integrovaný celek duševní a tělesné složky. I my dospělí máme někdy potíže ovládat se, pokud jsme unavení nebo hladoví – tím spíše pak malé děti, které může trápit hlad, žízeň, bolavé zoubky nebo třeba zácpa, aniž by si to dokázaly uvědomit, natož vyjádřit. Nemusí proto být vůbec na škodu zamyslet se, jestli není zdroj problému tady – a i kdyby ne, stejně nabídnout rozrušenému dítěti fyzickou pomoc – hrneček čaje, svačinu, měkkou deku. Přinejmenším pomůže, pokud mu dáme najevo, že nám na něm záleží a chceme mu pomoci.

Poznámka o klidovém koutku

Mnoho Montessori tříd používá klidový nebo mírový koutek. Principem je nabídnout dětem pohodlný, příjemný prostor, kde se mohou v případě potřeby uklidnit a odpočinout si. Rozčilené nebo rozrušené dítě se naučí jít si do koutku sednout a rozptýlit se nějakým vhodným, příjemným způsobem – například sledovat usazování sněhových vloček ve skleněném těžítku nebo praskat bublinky balící fólie; platí, že dítě může v koutku setrvat, jak dlouho bude chtít. Povrchově to připomíná posílat děti „do kouta“, ale princip je naprosto odlišný: klidový koutek není za trest a dospělý tam dítě nenutí. Namísto toho je to nástroj, který se dítě učí využívat samo, kdykoliv chce; místo, kde má soukromí a klid a nikdo ho tam neobtěžuje. Snadno a dobře ho můžete zavést i doma: osvědčit se může jakékoliv pro dítě pohodlné místo, kde se může „schovat“ a kde ho ostatní nechají být – ať už se jedná o křesílko nebo třeba jen roh ložnice.

Komentáře
  • Kategorie