Připravené prostředí

Tento článek je ze série zvané “Základy Montessori”, která si klade za cíl objasnit klíčové pojmy Montessori filozofie. Tyto pojmy jsou základními stavebními kameny jak v metodě Montessori tak i v chápání lidského vývoje jako takového. Kliknutím na záložku prozkoumejte celou sérii!

Jedním z klíčových rozdílů mezi tradičními přístupy a Montessori vzděláváním tkví v přístupu, který zde zaujímáme jako vychovatelé (ať už jako rodiče, učitele, rodinní příslušníci nebo v jakékoliv další z výchovných rolí, které vznikají mezi dospělým a dítětem). V Montessori chápeme, že lidský vývoj probíhá spontánně a nevyhnutelně skrze interakci dítěte s prostředím, a proto je přinejmenším zbytečné a častěji přímo škodlivé pokoušet se jej řídit nebo kontrolovat. Víme, jak důležité je pro nás pozorovat vlastní aktivitu dítěte a umožnit mu rozvíjet se přirozeně a nezávisle. To ale neznamená, že nic neděláme a necháváme děti, aby se vychovaly samy.

Pokud k vývoji dochází interakcí dítěte a prostředí a pokud věříme, že samotné dítě je k tomu plně vybaveno, stále chybí k dořešení druhá strana rovnice: prostředí. Proto je naším primárním cílem v pozici vychovatele vytvářet, sestavovat a udržovat připravené prostředí. Musíme ho uzpůsobit tak, aby v něm dítě nalezlo vše, co potřebuje, a následně dítě v prostředí provést. Cílem všech našich pozorování a studia, naší pečlivé snahy poznat, co dítě potřebuje, je schopnost mu tyto věci připravit. Pak už stačí ukázat – “podívej, tohle je tu pro tebe“ – a ustoupit z cesty.

V širším slova smyslu je prostředím dítěte svět, kterému se musí adaptovat: “stát se dospělým svého času a místa”, členem své společnosti a kultury. Ten samozřejmě pod kontrolou nemáme – spíše jen určujeme, s jakými částmi světa dítě přijde do kontaktu, a i to jen do určitého věku. Co ale pro dítě nachystat, je speciální fyzické prostředí, které je dítěti určeno a jehož primární funkcí je usnadňovat vývoj, vytvářet “bránu světa”. Toto připravené prostředí může mít mnoho podob. Může se jednat o dětský pokoj (nebo celý domov), může to být třída a škola, dětské hřiště a mnoho dalších. V následujících článcích se budeme věnovat tomu, jak přesně zařídit domov nebo hrací místo pro děti různých vývojových stádií. Tento článek se věnuje obecným charakteristikám, které by všechna tato místa měla mít společné.  

Klíčové rysy připraveného prostředí

Připravené prostředí umožňuje dítěti, aby se v něm zapojilo a realizovalo smysluplným a užitečným způsobem; zároveň umožňuje dospělému člověku pozorovat aktivitu dítěte, aniž by do ní musel zasahovat. V první řadě musí být proto prostředí pro dítě bezpečné tak, aby mu nemusel dospělý příliš pomáhat nebo ho chránit. Přirozeně musí obsahovat aktivity a příležitosti odpovídající vývojové úrovni dítěte: náročné, ale proveditelné zároveň, se schopností zaujmout dětskou pozornost a stimulovat jej. Dále musí být prostředí pro dítě příjemné – atraktivní, krásné. A nakonec musí poskytovat dítěti řád a harmonii, a to v každé vývojové fázi.   

Pamatujme na to, že dospělý je nedílnou a kriticky důležitou součástí prostředí. Dr. Montessori popsala úlohu vychovatele jako můstek mezi dítětem a prostředím: zprostředkovává mezi nimi kontakt, směřuje dětskou pozornost a zájem o možnosti, které prostředí nabízí. Cílem dětství je adaptace: stát se dospělým svého času a místa, a proto se každé dítě rodí s neodolatelnou touhou učit se od dospělých, rozumět jim a napodobovat je. Našim úkolem je využít a přenést tento zájem do prostředí a nabídnout dítěti vzor toho, jak se v něm chovat. 

Vytváření prostředí

Proces tvorby dětského prostředí si vždy vyžaduje pečlivou rozvahu praktických i estetických potřeb, přičemž ani jednu stránku bychom neměli upřednostňovat na úkor druhé.

Začít musíme samozřejmě architektonickými a materiálovými vlastnostmi, které určují klíčové vlastnosti jako kvalitu vzduchu a světla, bezpečnost a zdravotní nezávadnost.  Tím se samozřejmě nezabýváme pouze my v Montessori, a tak máme k tématu málo co dodat. Více než jiní ovšem bereme v potaz estetické charakteristiky prostředí, včetně barev, textur a zejména rozvržení prostoru (rozmístění a velikost nábytku, umístění předmětů atd.). Naším cílem je to, aby se dítě mohlo v prostoru pohodlně pohybovat, aktivně se zapojovat a pracovat. Velmi užitečné nám při těchto přípravách může být sednout nebo i lehnout si do výšky očí dětí, pro které je prostor určen, a podívat se z jejich úhlu pohledu: vidí na obrázky a dekorace, aniž by si k tomu musely vykroutit krk? Dohlédnou a dosáhnou na vše, co je pro ně určené (a nejsou pro ně naopak markantně nápadné věci, které nesmí používat)? Dává prostředí z jejich perspektivy smysl?

Řád je zcela nezbytný v každém dětském prostředí, a to na několika úrovních. Abychom pomohli dětem vytvořit si vnitřní duševní řád, musíme jim dopřát externí řád v jejich okolí: každá část prostředí musí mít jasný a strukturovaný systém. To umožňuje dítěti pocit bezpečí tím, že vytváří záchytné body a důvěrně známá uspořádání. Dítě, které si je v řádu prostředí jisté, se nebojí zkoumat a experimentovat, je samostatnější a dokáže si svobodně vybrat. V opačném případě se naopak stává, že je zahlceno a zmateno.  

Aktivity, pomůcky a vybavení prostředí by měly vývoj dítěte podporovat, nikoliv však určovat. To znamená, že všechny naše pomůcky, hračky nebo aktivity bychom dětem měli nabízet, ale nevnucovat – spíše děti pozvat a nalákat k používání. K tomu potřebujeme, aby byly jak funkční, tak krásné a atraktivní.

Péče, pořádek a harmonie, které v prostředí panují, si i malé dítě také uvědomuje jako odraz vztahu mezi dospělými a dětmi, kteří spolu prostor sdílí. Jsme to my, kdo má moc prostředí udržovat nebo měnit, proto pamatujme, co dítěti naše volby a rozhodnutí předávají.

Dospělí a prostředí

Účel připraveného prostředí je umožnit a podporovat vývoj dítěte – zde si uvědomujeme, nakolik náročná a důležitá práce to je. To určuje náš postoj k dítěti, které zde musíme podporovat a pomáhat mu, nikoliv se snažit si ho podrobit a ovládnout.  Dospělý se tak stává součástí prostředí a jeho speciální funkcí je schopnost dítěti aktivně pomoci, kdykoliv je tomu zapotřebí.

Neustále se musíme ptát, kde je hranice toho, kdy nás dítě skutečně potřebuje; zároveň se musíme sami sebe neustále ptát, zda-li dítě pomoc potřebuje kvůli svým vlastním omezením, nebo jen proto, že pro něj prostředí nebylo adekvátně připraveno. Pro nás dospělé je velmi snadné polevit ve chvíli, kdy je prostředí pohodlné a optimálně uspořádané pro nás, ale už ne pro dítě.  To je obzvlášť těžké doma: jak dítě roste, potřebuje neustále dostávat nové a větší možnosti, příležitosti a nezávislost. Domácí prostředí se proto jeho rostoucím schopnostem musí neustále přizpůsobovat.

V dalších článcích se budeme postupně zabývat tím, jak upravit domov pro nemluvně, batole, předškolní a školní dítě.

 

Komentáře
  • Kategorie