Jak na sourozence

Jak zařídit, aby se naše děti měly rády? Aby spolu dobře vycházely, byly na sebe hodné a jedno druhému oporou?

Toto je pátý článek ze série o komunikaci, Mluvit dětskou řečí.

Příchod druhého (třetího, čtvrtého…) dítěte je samozřejmě velká událost v životě celé rodiny. Většina rodičů se cítí trochu jistěji než u dítěte prvního – už trochu vědí, „do čeho jdou“ – na druhou stranu je tu ale zcela nový element: vztah mezi dětmi samotnými. Budou se mít navzájem rády, hrát si spolu a pečovat jeden o druhého? Nebo se budou hádat a soupeřit?

Nejspíš budou dělat v hojné míře obojí. Dr. Montessori by nám připomněla, že každé dítě je jedinečná lidská bytost a skrývá v sobě celý vesmír možností a potenciálu. V tak blízkém a intimním vztahu, jako je mezi sourozenci, je prostor, jak pro nesmírnou lásku a vzájemnou spolupráci, tak pro střety a frustraci.

Dr. Montessori, stejně jako později moje Montessori trenérka, obě radily vnímat rodinu nejen jako „základní stavební jednotku společnosti“. Hlavně se jedná o blízkou lidskou skupinu, komunitu. Její role je pečovat a obohacovat životy všech svých členů. Tato povinnost (a privilegium) milovat a podporovat se navzájem platí pro všechny strany: děti a rodiče, mladšího sourozence ke staršímu, pár k sobě. Čím více lidí je v rodině, tím komplexnější tyto vztahy jsou. Vyžadují pak od nás o to více tolerance, přizpůsobivosti a sociálních dovedností, ale zároveň také více odměňuje naší snahu.

Připravené prostředí

Pokud jste zvyklí na Montessori koncept připraveného prostředí, mohlo by být užitečné si ho pro výchovu sourozenců rozdělit na tři složky: rodiče, ostatní děti a domov samotný.

Dokonce i ti nejnatěšenější nastávající rodiče se mohou před příchodem dalšího dítěte potýkat se smíšenými pocity. Mohou mít špatné vzpomínky na sourozenecké neshody z dětství, cítit se provinile vůči staršímu dítěti (že mu sobecky nutí potýkat se s příchodem mladšího sourozence), obávat se, jestli zvládnou děti vychovávat spravedlivě. Další bolestivé emoce vyvstávají, když rodiče vidí, jak se děti hádají nebo perou. Všechny tyhle pocity nemusí být vůbec logické nebo racionální, přesto si je nemůžeme zakazovat a zapírat; vyplatí se je zkusit rozebrat a řešit třeba s přáteli, blízkými nebo vzájemně mezi sebou. Každý rodič si v tu chvíli zasluhuje stejné péče a pozornosti, jakou by v podobné situaci nabídl dítěti.

I starší dítě samotné si zpravidla musí prožít koktejl protichůdných pocitů, a to jak před příchodem mladšího sourozence, tak i po celý společný život: radost a frustraci, vzrušení a úzkost, lásku a hněv. Nepodceňujte, jak složité pocity si může zažívat i maličké batole! Dítě od nás potřebuje, abychom mu tyto pocity pomohli pochopit, popsat a reagovat na ně způsobem přiměřeným jeho věku, a to jak před narozením sourozence, tak i posléze v průběhu jejich společného vyrůstání. Běžně se stává, že rodiče na děti (vědomě i nevědomky) tlačí, aby dávaly najevo jen to „hezké“: jak mají druhého rády nebo jak na něj být hodné; reakce na podobný tlak jsou různé, ale nikdy dobré.

Při přípravě domácího prostředí musí rodiče neustále průběžně vyhodnocovat vývoj a měnící se potřeby jejich dítěte. S narůstajícím počtem dětí to bude složitější, ale ne nepřekonatelně. Můžeme poradit zajistit všem dětem nějaký prostor jen pro ně samotné, ve kterém se mohou věnovat tomu, co je baví a zajímá. Může to být vlastní pokojíček, ale stejně dobře může posloužit třeba vlastní koutek v obývacím pokoji, nebo v ložnici rodičů. Zejména, pokud je mladší dítě lezoucí miminko, nebo malé batole – tedy velmi schopné ničit hračky, obrázky, projekty většího – je pro starší dítě důležité moci se občas schovat, nerušeně si hrát nebo si někam uschovat nejdůležitější poklady. Tady vám někdy i Montessori učitel doporučí dětskou ohrádku, ale ne pro miminko – právě pro to, aby si s její pomocí ohraničil prostor ten starší. Pamatujte, že toto extrémně náročné období je jen dočasné. Až děti povyrostou a jejich vývojové rozdíly budou méně výrazné, toto vymezení prostoru se stane spíše jen symbolické.

Od samého začátku by však měly děti mít uprostřed prostor pro oba – místo, kde si mohou obě pohodlně hrát vedle sebe, nebo společně.

Jak podpořit vztah mezi dětmi

Dr. Montessori věděla, že nejlepší způsob, jak něco učit, je být vzorem. Stejně tak nejlepší způsob, jak se něco naučit, je to vyzkoušet. Neočekávejte, že se děti naučí vycházet spolu jako mávnutím kouzelného proutku. Místo toho jim ukažte přímo, jak chcete, aby se k sobě chovaly. Dávejte jim konkrétní příklady a možnosti toho, jak si spolu hrát a trávit čas.

Už před příchodem nového miminka zapojte starší dítě do přípravy domácnosti a později také do péče o novorozeně. Ukažte mu, jak být k miminku šetrný, jak se s ním pomazlit a jak krásné je děťátko přivinout, jak krásně voní jeho vlásky. Využijte přirozený zájem o nové miminko a snažte se ho usměrnit nějakým užitečným, pozitivním způsobem – dítě vám může například pomoci připravit koupel nebo miminku číst. Chcete starší dítě naučit spolupráci – nejprve s vámi a pak i s mladším sourozencem. Vyhněte se ale tomu, abyste starší dítě postavili do role pečovatele, nebo dokonce náhradního rodiče. Ačkoli je vyspělejší a schopnější, je to pořád přeci jen dítě. A pokud ho postavíte do dominantní role vůči mladšímu, může to později vyvolat mnoho konfliktů mezi dětmi, až se oproti tomu mladší začne právem ohrazovat. Stejně tak mladší dítě můžete později vést k tomu, aby pomáhalo a spolupracovalo se starším, i třeba drobným, jednoduchým způsobem, když mu něco podá nebo přinese.

Děti by měly mít příležitost trávit s rodiči čas jak společně, tak jednotlivě. Ideálně by spolu celá rodina měla být alespoň u jednoho jídla. Celá rodina by se měla podílet na úklidu a péči o domov a také by měla mít prostor na hru a odpočinek – společné čtení, deskové hry, vycházky do parku. Na druhou stranu je pro děti důležité mít občas rodiče jen pro sebe (ne nutně oba najednou). Někdy stačí i jen pár minut denně, ať už jde o venčení psa, koupel nebo pomazlení před spaním. Těch pár minut může mít neocenitelný vliv na pouto mezi rodičem a dítětem, rozvoj dítěte a celkovou rodinou harmonii. Klíčové je pro dítě mít na tu chvíli plnou pozornost rodiče a možnost vyjádřit mu bez obav svoje nejniternější pocity a obavy.

Co nedělat? Porovnávat děti. I zdánlivě přirozené, nevinné komentáře nebo různé „nálepkování“ (i pozitivní) může dětem dost uškodit. Platí to dvojmo, pokud jde o porovnání se sourozencem („ona je takový mazlivý brouček, ale on by se jen pral a kočkoval”, a podobně). A nemyslíme tím vyhnout se podobným komentářům jen před samotnými dětmi – pokud mluvíme o dítěti určitým způsobem, formuje to náš vlastní postoj a chování k němu. Také byste nikdy neměli podceňovat, co může vaše dítě zaslechnout a pochytit nezamýšleně.

Když se děti hádají a perou

Nějaké ty neshody mezi dětmi jsou nevyhnutelné – a zdravé. Ačkoliv mají sourozenci mnoho společného, stále jsou to rozdílní lidé se svými přednostmi, schopnostmi a cíly – a současně jsou také dětmi. Teprve se učí, jak žít jeden vedle druhého a jak vyvážit svoje potřeby s potřebami ostatních. Tím, jak blízko si jsou, se příležitost ke konfliktu jen zvyšuje.

Bude pro vás jako pro rodiče nepochybně mnohem snazší, pokud se zaměříte na konflikt ne jako problém k vyřešení, ale jako na příležitost k učení. Soudržnost, kompromis, flexibilita a řešení konfliktů jsou všechno dovednosti, které si jejich děti musí vyzkoušet, procvičit a zvládnout – stejně tak, jako se kdysi naučily třeba chodit. To zahrnovalo spoustu pádů a úrazů, a ačkoli rodiče sloužili jako vzor a poskytovali pomoc a povzbuzení, největší část práce byla na dětech samotných.

Stejným způsobem by rodiče měli poskytovat pomoc a povzbuzení i při učení sociálních dovedností. Zároveň by však měli ustoupit a umožnit dětem zvládnout „svou práci“. Na rodičích je, aby nastavili základní hranice – například, že bití a kousání není nikdy povoleno,  a pokud se o něco děti bijí zuby nehty, rodiče to seberou oběma. Určitě neuškodí dát dětem najevo, že prohřešky proti těmto základním pravidlům rodiče zlobí a zklamou. Také by jim ale mělo být jasné, že se rodiče zlobí nebo jsou smutní jenom proto, že je mají rádi a záleží jim na obou dětech.

Úkolem rodičů zde je být vzorem v řešení neshod, ne je nutně vyřešit za děti. Například raději než soudit, na kom je teď řada s míčem, se může vyplatit pomoci dětem určit problém (obě si chtějí hrát s míčem) a pomoci jim najít vzájemně přijatelný kompromis (mohou se při kopání střídat; jeden si může s míčem hrát před obědem a druhý po obědě; nebo si můžou vzít kuchyňskou minutku a domluvit se na pěti minutách pro každého). Čím zkušenější a schopnější budou děti v řešení vlastních sporů, tím snazší bude pro rodiče do nich vůbec nevstupovat: „Mrzí mě, že se teď hádáte. Vím, že je to nepříjemné, ale jsem si jistý, že to zvládnete vyřešit.”

Nepleťte si rozdíl mezi rovným a spravedlivým. Předškolní děti a mladší školní žáci se velmi zaměřují na „fér a nefér“, ale jsou naprosto schopné pochopit, „spravedlivé” nemusí znamenat „stejné pro všechny”. Můžete děti upozornit na rozdíly mezi jejich schopnostmi a možnostmi, vysvětlit jim, že klíčem k tomu „být spravedlivý” je respekt a flexibilita vůči ostatním; že spravedlnost nevyžaduje od každého to stejné, ale jen to, co je „stejně schopný“ nabídnout. Je lepší vyhnout se jednoduché nálepce „ty už jsi velký“ a „ty jsi ještě malý“, ta se dětem rychle přejí. Namísto toho se můžete zaměřit na faktické rozdíly: Například: „Jsi silnější a umíš dobře chodit, a proto nepotřebuješ sedět v kočárku jako sestřička” nebo „Tvůj bratr dokáže na svoje origami sahat šetrně a opatrně, proto je může brát do ruky a ty ne.“

Co myslíte, nezapomněli jsme zmínit něco důležitého? Dejte nám vědět v komentářích!