Když je dítě agresivní

V Montessori věříme ve vrozenou laskavost a mírumilovnost dětí. Jak potom přistupujeme k malým dětem, které ubližují ostatním?

Toto je sedmý článek z naší série o komunikaci, Mluvit dětskou řečí.

Každý, kdo má blízko k malým dětem, si určitě na vlastní kůži zažil jejich obrovský potenciál pro lásku a velkorysost, ať už jde o velké pusy a objetí, nezištné dary nebo až nečekanou empatii k ostatním. Někdy ale to samé dítě, které se před chvilkou mazlilo s nejlepším kamarádem, dokáže také strkat, škrábat, tahat za vlasy nebo se tahat o hračku.

Fyzická agrese dítěte se obvykle stává velkým tématem v batolecím věku a pokračuje do předškolního období. Na jednu stranu se jedná o slovníkovou definici „antisociálního chování“ podle Dr. Montessori – tedy opak toho, co je pro dítě normální. Na druhou stranu je ale fyzická agrese běžným rysem lidského vývoje. Abychom se s ní mohli dobře vypořádat, měli bychom ji očekávat a chápat.

Pokud věříme, že přirozeným stavem dítěte je být milující a laskavé, kde se tedy ta agrese bere?

  • Nedostatek pochopení

Velmi malé děti – nemluvňata a malá batolata – jsou aktivními průzkumníky a často se do věcí vrhají doslova po hlavě. Chybí jim jak dobrá koordinace, tak i pochopení potenciálních následků, a jedno s druhým často vede k nešťastným náhodám a nehodám, zvláště pokud je batole od přírody energické a extrovertní. Takové děti často do ostatních vrazí nebo strčí, rozbíjí hračky, popadne druhého nepřiměřeně silně a může i kousnout (zvláště ve věku, kdy je ještě zvyklé dávat si věci hodně do úst).

  • Neschopnost vyjádřit a řešit frustraci

Okolo druhého až třetího roku života je většinou problém tady. Dítě už chápe, alespoň zhruba, že „tohle se nedělá“ nebo že ostatním může ublížit, nemá ale v tu chvíli lepší způsob, jak vyjádřit nebo vyřešit nějaký pro něj nepřekonatelný problém. Ani se nutně nejedná o touhu ublížit druhému, častěji je to spíš potřeba ochránit samo sebe, dostat se z nějaké nepříjemné situace, nebo ulevit frustraci, která je v tu chvíli nesnesitelná. Pokud někomu ublíží, je z toho často samo rozrušené, vystrašené nebo rozzlobené.

  • Nedostatek sebeovládání, nedostatečně rozvinuté strategie řešení problémů

Ještě o krok dál je o trochu starší dítě, které teoreticky ví, jak se vyjádřit nebo správně zachovat; pokud něco vyvede, často je mu to i líto, ale v danou chvíli se prostě neovládne a zareaguje nepřiměřeně. To je typická situace u předškolního dítěte: například dítě, které kamarád nějak rozzlobil a ono ho uhodí na oplátku, nebo „za trest“.

Jak reagovat

  • Prevence, prevence, prevence

Pokud se dítě chová nepřiměřeně, jako první bychom se měli zeptat, jestli mu něco nechybí. I dospělý se, pokud je hladový, unavený, přetížený nebo podrážděný, přestává ovládat, jedná zkratkovitě a nepřiměřeně – a pro dítě to platí dvojnásob.

A nejde jen o tělesné potřeby. Stejně tak jsou důležité duševní a emoční potřeby dítěte: pocit bezpečí, láska a pozornost rodičů a blízkých, dostatečná míra nezávislosti, svobody a smysluplné aktivity. Jak Dr. Montessori napsala v knize Absorbující mysl o neukázněném chování: … „Ale všechny tyto výtržnosti pocházely z jediné příčiny, kterou byla nedostatečná podpora pro život mysli.”

  • Jak reagovat v danou chvíli

Ve chvíli, kdy dítě ublíží druhému, se nejprve snažíme zajistit bezpečnost všech zúčastněných a zabránit dalšímu zranění. Jako druhý krok se obracíme na „poškozenou“ stranu a podle potřeby pomůžeme, ošetříme nebo utěšíme dítě, kterému bylo ublíženo – tak dáváme oběma dětem najevo, že jejich bezpečí a pohoda jsou pro nás na prvním místě. Stejně tak důležitý je ale třetí krok: obrátit se na dítě v roli „agresora“ a pomoci mu. Měli bychom pamatovat na to, že dítě, které ubližuje ostatním, naši pomoc a lásku velmi potřebuje – jak by řekla Dr. Montessori, největší riziko je v tomto momentě riziko jejich narušeného vývoje.

V závislosti na věku dítěte a úrovni jejich vývoje by dospělý měl:

  • Vysvětlit (nebo zopakovat), že to, co dítě udělalo, je špatné. Například batoleti můžeme říci: „Praštil jsi jí. Bolelo jí to a plakala. Musíme být s ostatními opatrní a jemní,” a předškolákovi: „Kopat se absolutně nesmí, to může hrozně ublížit.”
  • Pomoci dítěti vyjádřit, co vedlo k incidentu. Vyjasněte si situaci a snažte se držet se faktů. Můžete se jenom ptát, nebo také nabízet svůj pohled na věc, to záleží na situaci a na dítěti. Vyhněte se ale rozvláčným, zmateným debatám a vysvětlování, a k ničemu je také argumentace na téma „kdo za to může”. („Vidím, že držela tvůj náklaďák. Ty jsi se zlobil, protože ho vzala?”)
  • Nabídněte dítěti přiměřenou alternativu pro jednání a chování. Co mělo (mohlo) dítě udělat? Malému dítěti to můžete jednoduše říci, staršího se můžete spíše ptát; oba zkuste navést ke vhodné odpovědi („Měla jsem ji říct, ať mi hračku vrátí.“ „Příště bych měl počkat, až na mě přijde řada“.) V každém případě je užitečnější soustředit se na pozitivní přístup než na negativní – tedy hledat odpověď na to, co by se mělo dělat, spíše než co se dělat nemá.
  • Zajistěte přiměřené, přirozené následky. Menšímu dítěti je můžete stanovit přímo, se starším si o nich můžete popovídat a dohodnout se na nich. Vždy by však měly být přirozené (logické), jasné a přiměřené, a v rozsahu odpovídajícímu vývojové úrovni dítěte. U impulzivních, oportunistických incidentů například postačí dítě ze situace dostat: například, pokud házelo na brášku písek, tak po zbytek odpoledne do pískoviště nesmí; pokud někoho praštilo autíčkem, tak autíčko na nějaký čas poputuje do skříně. Zvláště vhodné je, pokud bude mít dítě jako následek odpovědnost nějak svůj přečin odčinit, nebo vynahradit. I zdánlivá maličkost, že batole donese plačící sestře kapesník, starší dítě nabídne lego nebo za druhé umyje nádobí. Čemu je ale lepší se vyhnout je vyžadovat, aby se dítě okamžitě omluvilo – ono požadované „no promiň“ je často naprosto bezvýznamné a mechanické – nebo aby druhého objalo, podalo mu ruku a podobně; to je totiž často poslední, co si druhá strana v tu chvíli přeje.
  • Hlavně klid a důslednost – a pamatujte, že dítěti v první řadě potřebujete pomoci. Pokud budete jednat klidně, důsledně a pokaždé stejným způsobem, dítě se požadovanou lekci naučí nejsnáze a nejrychleji. To neznamená, že musíte potlačit všechny emoce nebo je před dítětem schovat. Snažte se ale nejednat zlostně a v afektu, a pokud se jedná o opakovaný problém, zkuste si svou reakci a postup naplánovat dopředu. Zvláště vhodné je situaci prodiskutovat s druhým rodičem, popřípadě vyučujícími dítěte nebo dalšími členy rodiny, a dohodnout se na nejlepším postupu tak, aby se dítěti dostalo stejné reakci od každého dospělého. Dítě by mělo vidět a chápat, že jste z jeho špatného nebo agresivního chování smutní, zklamaní nebo frustrovaní; pokud vám ale tyto emoce znemožňují zachovat chladnou hlavu a pomoci dítěti problém řešit, je na čase dát si pauzu a vyhledat pomoc a podporu i pro sebe.

 

  • Co znamená přijetí dítěte, a co s tresty

Neříkáme to ani poprvé, ani naposledy: tresty jsou k ničemu. Jsou škodlivé, narušují vztahy a neučí dítě nic žádoucího. Naprosto se neslučují s koncepcí Montessori vzdělávání a výchovy. Ve skutečnosti je trestání pravý opak toho, co by mělo dítě vidět a napodobovat, když si neví rady s násilným chováním. A nemyslíme tím jen fyzické tresty, které Dr. Montessori tvrdě a jednoznačně odmítla už před sto lety a dnes už bychom se o nich neměli vůbec ani bavit; ale i o různé nesmyslné zákazy nebo odvety, které nemají s přečinem dítěte nic společného.

Podívejme se na věc takto: pokud my, dospělí, děláme dětem nepříjemné věci „na oplátku“, jak se to odlišuje od toho, když dítě oplácí jinému bouchnutím nebo mu vezme hračku? V tu chvíli uplatňuje svou převahu, stejně tak jako my uplatňujeme naší převahu trestem.

Následek není trest. Použitím logického následku dítěti ukazujeme, které chování je nepřijatelné a proč; takovým způsobem, který dokáže pochopit a přijmout.  Odsuzujeme tak také jen dané špatné chování, ne dítě samotné. Stavíme se do role partnera, který se snaží dítěti pomoci chovat se správně, a to proto že ho máme rádi a že nám na něm záleží. I agresivní a násilné dítě potřebuje naši lásku a pocit přijetí – ve skutečnosti často mnohem víc než dítě, které tyto problémy nemá.

Kdy hledat pomoc?

Fyzická agrese je běžná a odpovídající vývoji dítěte pouze v omezené míře a v daném věku. Stejně tak jako u dospělých, i u starších dětí je nepřiměřená agrese nebo násilné chování závažný problém. Jednak mohou druhému opravdu ublížit, jednak může vlastní agrese být volání o pomoc nebo varovný signál, že je něco opravdu špatně a dítě potřebuje rozsáhlou odbornou pomoc.

Pro rodiče je ohromně náročné a bolestné přiznat, pokud jejich dítě takovou pomoc potřebuje. Ale přiznat si to a pomoc vyhledat někdy opravdu musí; neudělat to je v některých situacích samo o sobě formou nedbalosti a násilí.

Jak poznat, že je čas svěřit se odborníkům?

  • Dítě neprojevuje lítost a empatii, pokud někomu ublíží nebo pokud někdo jiný trpí. (to se netýká mladších batolat, která ještě nemají empatii dobře vyvinutou nebo ji neprojeví navenek)
  • Opakované, nepřiměřené násilí a emoční výbuchy, které přicházejí zdánlivě nesmyslně a bez záminky
  • Vývojově nevhodné a regresivní chování, například pokud má školní dítě záchvaty vzteku a pláče bez známé příčiny (velké životní změny, jako například příchod mladšího sourozence nebo velké stěhování, mohou podobné chování způsobit)
  • Jakákoliv forma sebepoškozování a sebezraňování
  • Předem promyšlené nebo plánované násilí
  • Opakovaná a cílená agrese, šikanování
  • Sexuální násilí, týrání zvířat a zakládání ohňů

Když vaše dítě ubližuje

Výše popsané bylo zaměřeno téměř výhradně na to, jak pomoci dítěti. Chtěla bych ale také zdůraznit, že často nepotřebuje pomoc pouze dítě.

Potýkat se s tím, že vaše dítě ubližuje ostatním, může být nesmírně nepříjemné a stresující. Někteří rodiče se s tím vypořádávají tím, že celou situaci zlehčují a odbývají – „to je normální“, „všechna děcka občas někoho bouchnou“, „jsou to holt kluci.“ Jiní rodiče dítě za tento přečin trestají a odmítají. A třetí skupina obviňuje a trestá sama sebe.

Žádný z těchto přístupů vám moc nepomůže. Stejně tak jako je nejlepší jednat klidně, pevně a laskavě s dítětem, je také nejlepší dopřát klid, pevnost a laskavost sami sobě. Nejste na to sami a nebojte se obrátit o pomoc na učitele nebo i pediatra vašeho dítěte; také si ale zasloužíte podporu sami pro sebe, od přátel, rodiny nebo třeba od dalších rodičů, kteří jsou ve stejné situaci.

Často nejbolestnější budou reakce vašeho okolí a okolí vašeho dítěte. Pokud je dítě agresivní vůči ostatním, mohou ho odmítat vrstevníci i jejich rodiče. Není na to jednoduché řešení nebo odpověď. Dovolte sami sobě tuto situaci přijmout, uznejte obavy a ublížení ostatních, zkuste zůstat pozitivní a zaměřte se na řešení. Nic netrvá věčně a dříve či později problém vyřešíte.

Také je téměř nevyhnutelné, že sami uděláte nějakou velkou výchovnou chybu nebo faux pas: zareagujete špatně, budete s dítětem jednat ve vzteku, ztratíte nervy nebo mu bez přemýšlení ukážete přesně to, co nechcete aby kopírovalo. Snažte se nad tím neztrácet příliš energie. Chybovat je lidské. Jediné, co můžeme dělat, je snažit se z chyb poučit, zkoušet jednat správně, znovu a znovu, než se nám to podaří. Stejně tak jako vaše dítě, stejně tak jako všichni lidé.

Komentáře
  • Kategorie