Mluvit dětskou řečí

Drtivá většina naléhavých dotazů, které dostáváme od „zoufalých“ rodičů, se týká komunikace s dítětem. Jak dítěti vysvětlit, co od něho potřebujeme? A jak máme rozumět tomu, co se nám dítě snaží stejně naléhavě sdělit?

Od nastavování hranic, řešení konfliktů, přes motivaci až po potlačování nevhodného a nežádoucího chování – příčinou mnoha rodičovských potíží často bývá neschopnost ‚navzájem se pochopit‘. “Jak mu to mám říct, aby to konečně pochopil?”, “Jako kdyby mě vůbec neposlouchala.” Nebo naopak: “Co se nám to snaží říct?”

Od příštího týdne proto začínáme novou sérii článků o komunikaci. Jeden po druhém se bude soustředit na nejběžnější konkrétní problémy a témata. Za cíl si bude klást sdílet jednoduché, snadno uplatnitelné a dalekosáhlé tipy a strategie, jak problémy řešit nebo jim zcela předcházet.

Budeme se bavit o:

  • Nastavení limitů a hranic (něčeho jsme se už dotkli v předchozím článku o poslušnosti)
  • Opoziční a “tvrdohlavé” chování
  • Jak dětem pomoci zvládnout extrémní emoci, včetně vzteklých „záchvatů“
  • Pochvala, odměny a vnější motivace
  • Konflikty mezi sourozenci
  • Fyzická agrese u malých dětí
  • Respektující komunikace (zejména, když říkáme dítěti “ne”)
  • Rozdíly v temperamentu mezi rodiči a dětmi
  • Vzájemnost a vcítění se do pocitů a potřeb rodičů

Než ale začneme s jednotlivými tématy, ráda bych se chvilku věnovala komunikaci mezi rodiči a dětmi obecněji.

Komunikace je mnohem více než jen obsah a forma našich slov. Lidské bytosti, a zvláště malé děti, komunikují mnohem větší měrou neverbálně než verbálně. Naše držení těla, pohyby, tón hlasu a výraz ve tváři jsou často důležitější než vlastní obsah sdělení, zejména v sociálním kontextu. Vaše dítě si touto formou pravděpodobně uvědomuje mnohem víc, než byste čekali. Vyplatí se proto pečlivě zvážit, co mu sdělujete nejen slovy, ale i tělem.

Navíc je také velká složka naší komunikace bezděčná a spoustu toho vyjádříme ne prostřednictvím slov, ale činů. Stejně tak jako můžete partnerovi komunikovat svou lásku a péči tím, že mu uvaříte něco dobrého, můžete mu také vyjádřit lhostejnost nebo nechuť tím, že si při jídle budete skrolovat na mobilním telefonu. Přitom ale možná jde jen o to, že nervózně čekáte na zprávu nebo vás jen rozptýlilo něco, co zrovna čtete. Podobná dvojznačnost je zdrojem mnoha nedorozumění a konfliktů, protože jsme zvyklí přisuzovat chování význam a záměr, když nám to vyhovuje, nebo ho naopak přehlížet, když nám to nevyhovuje. To platí dvojnásob pro vzájemný vztah rodiče a dítěte. Moje výzva pro vás je zkusit si postřehnout alespoň jeden okamžik denně, kdy učiníte automatický úsudek o motivaci vašeho dítěte („on s tím nádobím tříská, jen aby mě rozčílil”), nebo kdy mohlo být vaše jednání vůči nim snadno špatně vyloženo („spěchala jsem a odsekla jsem jí, možná si myslí, že se na ni zlobím”).

A na závěr: komunikace nikdy není jednosměrná. Je to nekonečná výměna mezi alespoň dvěma stranami – a v ideálním případě je rovnocenná a vyvážená. Pokud potřebujeme sdělit něco obzvlášť důležitého, je často nejlepší se napřed zastavit, naslouchat druhé straně a zjistit, co chtějí oni sdělit nám. Toto je zejména důležité, mluvíme-li s dětmi. Ty se od nás neustále učí, co je komunikace a jak se na ní podílet; jinými slovy, nemůžeme od dětí očekávat, že nám budou naslouchat, pokud jim napřed vlastním příkladem neukážeme, jak se to dělá.

Komentáře
  • Kategorie