Poslušnost, svoboda a hranice

Poslušnost, hranice dětského chování a také jeho následky patří mezi nejdiskutovanější témata rodičovství a výchovy. V Montessori k všem třem přistupujeme jako k provázanému celku, který je nedílnou součástí konceptů dětské svobody a nezávislosti.

Při rozhovorech s rodiči se zpravidla projevují dva základní přístupy k tématu. Hranice jsou buď vnímány tvrdě a negativně – jako “trest”, který dítěti ubližuje a ke kterému by v ideálním případě nikdy nemělo dojít; nebo na opačné straně spektra hranice jako nezbytný a užitečný nástroj, s pomocí kterého dítě přetvoříme ze “špatného” přirozeného stavu do poslušného “vychovaného” dítěte. Správné a hodné je pak dítě, které udělá přesně to, co mu řekneme.

Nemělo by vás překvapit, že se Montessori nehlásí ani k jednomu z těchto pohledů. Zatímco některým připadá Montessori třída chaotická a nedisciplinovaná (díky svobodě v rozhodování a pohybu), jiní ji vidí jako přehnaně kontrolovanou a potlačenou (děti mluví tiše, pracují pilně a udržují prostředí čisté a uspořádané). To protože se Montessori vyhýbá oběma předešlým představám a vychází z demokratického pojetí disciplíny: nezabýváme se příliš vnější poslušností, ale podporujeme u dětí schopnost svobodně volit, nezávisle jednat a hlavně rozvíjet sebeovládání.

Co je to disciplína?

V první řadě je třeba říci, že disciplína pro nás není něco, co dělá rodič nebo učitel: je to schopnost, kterou si pěstuje samotné dítě. Znamená to dokázat porozumět situaci, zvolit správnou reakci a pak ji také provést. Tím že dítěti pomáháme disciplínu rozvíjet, pomáháme mu lépe a hlouběji se propojit s prostředím, a stát se tak nejen schopnějším a nezávislejším, ale také šťastnějším.

Podle Dr. Montessori poslušnost prochází těmito třemi vývojovými stádii:

1. Hormická poslušnost. Malé dítě, poháněné neodolatelným hormickým tlakem na začátku života, prostě dělá to, co mu určuje impulz absorbující mysli. Je poslušné pouze svým vlastním potřebám a bude se bránit, pokud mu nastavíme takové hranice, které jdou proti plnění těchto potřeb.
2. Dítě respektující stanovené hranice. Vyspělejší dítě dokáže projevit svou vůli a dělat to, o co je žádáno, i když to jde proti jeho přirozeným impulzům. Nicméně dochází k vnitřnímu boji mezi tím, co dítě opravdu chce a tím, co se po něm vyžaduje.
3. Dítě, které hranice přijalo za své. V tomto posledním stádiu poslušnosti bude dítě hranice respektovat, protože si to samo přeje. Chápe jejich účel a přijímá je jako správný postup, k žádnému vnitřnímu boji nedochází.

Pokud by nás zajímalo pouze vnější chování dítěte, mohli bychom se spokojit s druhým stádiem: výsledek bychom mohli kontrolovat ukládáním odměn za “správné chování” a trestů za “špatné chování”. To je to, co často vídáme v tradičních školách, kde se používá známkování, odměny, tresty a poznámky. Podobná doporučení také často dostávají rodiče s tím, že rozdílné přístupy zpravidla znamenají pouze odchylky v důrazu na “kladnou motivaci” (odměny) nebo na “negativní motivaci” (tresty). My ovšem chceme jít dál, abychom nemuseli používat ani cukr, ani bič a dítě s námi dokázalo harmonicky žít samo za sebe.

Dobře rozvinutá vůle a sebeovládání jsou koneckonců v dospělosti klíčem k úspěchu ve všech oblastech lidské činnosti. Respekt k ostatním, schopnost odložit odměnu a dělat to, co je třeba, jsou všechno praktické dovednosti a poslouží nám v životě více než jakékoliv vrozené nadání. Kontrolou nad sebou samotnými získáváme opravdovou svobodu: schopnost vybírat si a na základě naší volby jednat. V opačném případě zůstáváme sluhy vlastních impulzů a rozptýlení.

Svoboda a nezávislost

Nezávislost se táhne jako červená linka celou Montessori výchovou: je to něco, co se vždy snažíme podporovat a stimulovat. Tato dovednost chápat vlastní situaci, činit odpovídající rozhodnutí, pečovat o sebe i o ostatní a kontrolovat své impulzy za účelem aktivní účasti v rámci společnosti je schopnost jako každá jiná: posilujeme ji trénováním a v rámci praktické zkušenosti. Nemůžeme očekávat, že z dítěte vyroste nezávislý a ukázněný dospělý, pokud nebude mít příležitost sebekázeň a nezávislost trénovat od raného věku.

Dr. Montessori uvádí, že v každém aspektu výchovy (jak ve škole, tak doma) by dítěti mělo být nabídnuto prostředí, které mu nabízí přesně tolik, kolik dokáže zvládnout: dostatek výzev, které ho stimulují k vývoji, ale ne tolik, aby bylo zahlceno a nedokázalo se s nimi vyrovnat. To se týká ze všeho nejvíce svobody. S růstem a vývojem dítěte by se měla odpovídajícím způsobem rozšiřovat a prohlubovat jeho svoboda volby a chování. Hranice a omezení by se měla posouvat, aby dítě mělo možnost trénovat – a také dělat chyby a učit se z nich.

Dr. Montessori nás vyzývá k respektování všech rozumných forem aktivit, do kterých se dítě zapojuje, zejména těch, při kterých dítě vykazuje soustředění. Nicméně nabádá nás nezapomínat na slovo “rozumné”.

“Svoboda dítěte by měla mít za svou hranici zájmy skupiny, do které náleží… Měli bychom proto předcházet tomu, aby dítě dělalo cokoliv, co může urážet nebo zraňovat druhé nebo to, co je nezdvořilé nebo neslušné. Ale vše ostatní, každý projev, který může být užitečný v jakémkoliv směru, může být vyjádřen… nikoli pouze dovolen, ale pozorován učitelem.” [Objevování dítěte]

Jak nastavit hranice a správné chování

Jak již bylo řečeno, disciplína může být definována jako schopnost rozpoznat správné chování pro danou situaci a následně se jím řídit. Ať už se jedná o to slušně pozdravit ve škole, nebo nekrást bonbony v supermarketu, prvním krokem je pochopit situaci a porozumět tomu, co je v ní správné a žádoucí. Jako dospělí bychom si měli uvědomovat, že sociální normy a zákony jsou kulturně a historicky specifické konstrukty, uměle vytvořené lidskou společností. Nejsou vrozené a musíme se je naučit.

Děti se učí pozorováním a z vlastních zkušeností. Jako jejich rodiče, opatrovníci a učitelé musíme pamatovat na to, že pokud chceme dítě naučit správnému chování, musíme mu jít v první řadě příkladem. Musíme si uvědomit velké množství informací, které si dítě musí přebrat a naučit se, když začíná fungovat v lidské společnosti. Aby se v té přehršli mohlo smysluplně orientovat, potřebuje od nás konzistentnost, uspořádanost a srozumitelnost.

Děti málokdy chtějí “zlobit”. Chyby v chování bychom měli vnímat jako příležitost k ponaučení a ne jako něco, za co by děti měly být trestány. Chyby nám podávají informaci o tom, že nastavená hranice nebo pravidlo je třeba znovu vysvětlit, ukázat, vyjasnit a procvičit. V tuto chvíli je mnohem užitečnější dítěti vysvětlit, jak se chovat a jak se nechovat: nabídnout správné chování jako pomocnou ruku, namísto příležitost ke konfliktu.

Pár slov k rozdílu mezi trestem a následkem. Trest je naše svévolné negativní jednání v následku špatného chování dítěte. Jednoduše řečeno, trest není užitečný ani smysluplný. Dítěti (v druhé fázi poslušnosti) možná zamezí v nežádoucím chování, ale nepodporuje jeho vývoj a potenciálně poškozuje náš vztah. Následek je namísto toho logické vyústění situace, které dítěti umožňuje pochopit, proč je hranice nastavená tak, jak je; a pomáhá mu ji respektovat.

Například: trest je, když dítě nedostane po večeři sladkost, protože odpoledne úmyslně rozbilo autíčko. Následek je, když rodič na zbytek dne schová ostatní autíčka do skříně – aby se také nerozbila – a dítě si s nimi nemůže hrát.

Pokud k volbě následků přistupujeme jako k pomoci na vývojové cestě dítěte a nevnímáme je jako trest, zcela se tak mění vztahový dopad. Ačkoliv to třeba nedocení přímo v dané situaci, svým chováním ukazujeme dítěti, že je máme rádi a že nám na něm záleží: stanovujeme mu jasná pravidla a hranice pro jeho bezpečí a chceme mu umožnit poznat a porozumět světu. Toto je velmi užitečný přístup a pokud ho dokážeme přijmout, mnohokrát nám pomůže zachovat chladnou hlavu a vyhnout se nepříjemným konfliktům.  Samozřejmě se to lehko řekne a hůře dělá, zejména ve frustrujících okamžicích: nicméně zkusme se nad tím alespoň zamyslet a pokusit se.

Praktické kroky nabízející řešení

Lili Roubíčková Pellerová, studentka Dr. Montessori a jejích výchovných metod, nabízí následující plán pro nastavení pravidel chování u dítěte, které je nějakým způsobem porušuje.

1. Promyslete situaci.  Dospělý by v první řadě měl pečlivě zvážit a dopředu se rozhodnout, co po dítěti chce a také co bude dělat, pokud dítě neuposlechne. Měl by si vyhradit chvíli na přímé pozorování před vlastním zásahem, aby skutečně věděl, co se děje, a dokázal na to adekvátně reagoval. Jeho rozhodnutí by mělo být pevné a neměnné. Plané výhrůžky dítě přesvědčí jen o tom, že se dospělému nedá věřit, nebo že si nezaslouží být uposlechnut a můžeme jej bez následků ignorovat.
2. Stanovte hranice. Při komunikaci s dítětem bychom se měli ujistit, že máme jeho plnou pozornost, a co možná nejvlídnějším a nejjednodušším způsobem mu limit určit nebo ukázat. Klidný tón hlasu a vystupování pomáhají dítěti poslouchat a porozumět.
3. Vysvětlete možnosti. Dospělý dítěti musí nabídnout správné řešení situace a vysvětlit, co se stane, když neposlechne. Následky by měly být logické, realistické a laskavé.
4. Pomozte dítěti hranice dodržovat. I pokud začne dělat to, co se po něm žádá – třeba jde sbírat rozsypané hračky nebo přestává tlouct do stolu – je důležité počkat, věnovat mu pozornost a pomoci chování “dotáhnout” až do konce, aby se zafixovalo právě to správné.

A tak to je – jednoduché jako facka, ale velmi složité v nekonečném množství situací, ve kterých se s dítětem v různých vývojových stádiích a s různými potřebami ocitneme.

Detailněji se na různé úrovně nezávislosti a svobody v různých vývojových stádiích podíváme v nějakém z dalších článků. Stejně tak se v budoucnu budeme zabývat konkrétními příklady běžných konfliktů a problémů, které pro rodiče a učitele vyvstávají.