Chyba: žádaný přítel na cestě poznávání světa

Když jsem četla první Montessori materiály, často se v nich mluvilo o chybě jako o něčem téměř žádaném, jako o něčem, co nám pomáhá růst a objevovat věci na vlastní kůži. Přišlo mi to jasné a samozřejmé. Ale když se nad tím zamyslím ještě jednou, v tomhle světě chyba rozhodně takto není braná! Naopak děláme vše, abychom se chybám vyhnuli a děti se snažíme vždy nasměrovat tak, aby chybu vůbec neměly šanci udělat. Neučíme je ale strachu z chyb, neučíme je, aby neriskovaly?

Náš školský systém je postavený na hodnocení, na známkování. Učitel nám řekne, kde máme chybu. Cílem testu je nedělat chyby… Dítěti raději dáme nerozbitný kelímek – aby nerozbilo skleničku – aby neudělalo chybu… Mnoho lidí své chyby schovává, aby si z nich ostatní nedělali legraci, aby je ostatní neviděli při tom, když chybu udělají… V práci, když se někomu něco nepovede, je za svoje chyby potrestán, ať už nějakým odečtem z platu, nebo jen „pohovorem na koberečku“, či výhrůžkou ztráty práce. Ale kdo z nás dělá chyby naschvál?

Chyb bychom se neměli bát. Měli bychom se na ně podívat, pěkně s nimi zaklepat, prohlídnout si je ze všech stran, otevřít, mrknout se, co se skrývá uvnitř, čuchnout si k nim, možná je ochutnat… 🙂 Když jim porozumíme ze všech stran, můžeme je odložit, a s informacemi, které jsme se dozvěděli, můžeme pokračovat dál v práci. Trevor Eissler ve své knížce přirovnal chybu k teleskopu, díky kterému můžeme vidět, jak bude vypadat úspěch. Proč bychom dítěti nemohli dovolit dělat chyby a učit se z nich? Tím, že se počůrá do postele – proč mu to vyčítat? Tím, že rozbije skleničku – proč ho trestat? Tím, že mu nejde postavit skládačka – proč ji stavět za něj? Proto, abychom mu sebrali možnost se učit (ať už je to učení se z toho samotného činu – že sklo se roztříští na malé kousky, které jsou ostré, nebo z následného likvidování – praní prostěradla, zametání a vytírání…)?

Dean Kamen, který vynalezl Segway scootery (a stovky dalších věcí) popisuje svou laboratoř jako „prostředí, kde se mohou dělat chyby, takže zaměstnanci mohou mít jakýkoliv nápad, který selže, aniž by se na ně dívalo tak, že selhali oni sami“. Když se člověk bojí chyb, vyhýbá se jim, a tím pádem se vyhýbá i jakýmkoliv riskantním věcem. Vyhýbá se věcem, které nezná, vyhýbá se všemu, co není „normální“. Potlačuje svou zvědavost, omezuje své nápady tak, aby nebyly nikterak nevšední… Děti si postupem času přestanou klást otázky typu: „co by se stalo, kdyby/ch…“, v dospělosti už se raději lidi vůbec neptají na žádné otázky (aby jen neupozornili na to, že něco nevědí, neznají, nemají zkušenost, nebo aby otázku nepoložili hloupě…). Kam se ale poděla chuť objevovat svět? Učit se? Vynalézat? Hledat nové cesty?

Věřím, že zásadní věc, kterou přehlížíme, je také to, že nenecháme dítě, aby chybu objevilo samo. Upozorňujeme ho, že „tady ten kousek skládačky tam přece nezapadá!“, a že „přeci patří sem!“ Co se z toho dítě naučí? „Chyby se nedělají, nejsou žádané…“ A navíc – „Vždycky přijde někdo z venku, kdo mě na chyby upozorní. Sám bych to přeci neviděl, nebo nezvládl.“

Maria Montessori navrhla většinu svých pomůcek tak, aby dítě jasně poznalo, když někde něco nesedí, když se někde vloudila chybička. Tím pádem dítě vůbec nepotřebuje, aby mu stál učitel nad hlavou a upozorňoval ho, kde má chybu. Nepotřebuje ani odevzdávat někomu svůj test, aby zjistil (za několik dní), kde udělal chybu. Za několik dní (i hodin) ho to často už vůbec nezajímá a navíc se z chyby nemá moc šanci poučit, nemá možnost s ní následně pracovat, neobjevil ji sám… Navíc je za ni potrestán špatnou známkou. Takže už to radši nebude moc rozmazávat, naopak test schová a nebude o něm mluvit… Když by si na chybu přišel sám, nedá mu to, bude pokračovat v práci (když mu dáme příležitost) a bude se snažit ji opravit. Tím se bude učit, objevovat spojení mezi tím, co dělá, a tím, jaký to má výsledek…

Žijeme v době, která je nestálá, a mnoho lidí trpí tou nejistotou z toho, co bude zítra. Věřím, že v této době je víc než kdy jindy potřeba schopnost vymýšlet nové věci, nové způsoby toho, jak fungovat, jak vyrábět, jak spolu žít. Je potřeba flexibilita, otevřenost… Strach rozhodně není na místě, protože ten nás nikam nepovede, maximálně nás ochromí. Tak proč v této době vychovávat děti k tomu, aby měly strach dělat chyby? Potřebujeme pravý opak!! Lidi, kteří jsou ochotni riskovat, kteří jsou zvídaví, kteří chtějí vynalézat a objevovat nové věci a způsoby ve všem (i přes stovky a tisíce chyb, které se jim cestou povedou)! 🙂

Naučme naše děti mít dobrý vztah k chybám, které dělají…

Zkusili jste už náš online Montessori kurz?

Seznámíme vás s Montessori pomocí našeho unikátního video kurzu. Provedeme vás hlavními oblastmi Montessori vzdělávání a naučíme vás, jak pracovat s Montessori pomůckami s dětmi ve věku 3-6 let, ať už doma nebo ve školce.

Komentáře