Vývojové krize

Už jste v Montessori narazili na termín „vývojová krize“? Možná to zní trochu děsivě, ale je to pouze označení pro důležitý milník v lidském vývoji. Následující článek vám možná nabídne čerstvý pohled na časté rodičovské výzvy a problémy.

Ačkoli slovo “krize” používáme často v negativním smyslu, jeho původní význam – ve starořečtině krisis – je docela neutrální: doslova jej lze přeložit jako „volba”, „rozhodnutí” nebo „milník”. V souladu s touto etymologií používáme v Montessori pojem „vývojová krize“ při popisu přechodných bodů v průběhu celého života. S trochou nadsázky můžeme lidský vývoj popsat jako sérii střídajících se krizí a rovin.  Patří k nim nejen například příchod na svět nebo mnoho dětských milníků, ale také řada „dospěláckých“ změn, jako jsou například promoce, svatba nebo narození dítěte.

Tradičně jsou tyto milníky oslavovány našimi blízkými, a jsme si dobře vědomi příležitostí a výzev, které s sebou přináší. Přechodná období jsou velmi citlivými okamžiky, které prozkouší naši připravenost na další životní krok. Pokud se s nimi dobře „popereme“,  otevřou nám cestu k plnějšímu životu a osobnímu růstu. Zároveň jsme ale v těchto chvílích citliví a zranitelní, zejména pokud nám v dosavadním životě něco chybělo, nebo pokud nám nepřeje prostředí.

Přirozeně nás v Montessori vzdělávání nejvíce zajímají vývojové krize dětství; a nikoho asi také nepřekvapí, že rané dětství – období „psychického embrya“ – s sebou přináší více vývojových krizí než kterákoliv jiná fáze lidského vývoje. Dnes už dobře víme, že průběh a výsledky raných vývojových krizí pomáhají formovat základy naší osobnosti. Jejich prožití má proto obrovský vliv na to, jak budeme v budoucnu čelit výzvám všech dalších životních změn.

Pro vaši orientaci níže popisujeme přehled nejdůležitějších vývojových krizí v raném dětství. Doufáme, že vám pomůže porozumět a pomoci vašemu dítěti v průběhu těchto dramatických změn.

Krize zrození

První a nejdramatičtější milník každého života je bezpochyby porod: novorozenec vstupuje do nového světa, ve kterém musí doslova prokázat fyzickou připravenost přežít. Musí sám okamžitě začít dýchat a brzy poté (s pomocí a podporou matky) také jíst a regulovat tělesné funkce. Žádná další krize nemění naše fyzické podmínky a prostředí ve srovnatelném rozsahu.

Porod je nevyhnutelnou součástí života. Když si však uvědomíme, jak ohromnou změnu pro dítě znamená, je jasné, že musíme dítěti poskytnout maximální pohodlí a propojení s prenatálním životem, jak jen je možné. Všechny dosavadní zkušenosti novorozeného dítěte jsou svázány s matkou: její hlas, tlukot srdce a dýchání; v menší míře rozpozná novorozené dítě i hlas a doteky ostatních rodinných příslušníků. Dnes už také víme, že každé dítě přichází na svět připraveno okamžitě vyhledat lidské tváře a začít si vytvářet vztah s rodiči.

Jak můžeme pomoci? První okamžiky, minuty a hodiny po narození by měly dítěti primárně poskytnout ujištění o lásce, bezpečí a přijetí. Na nich si dítě začne budovat základní důvěru v prostředí, v němž žije. Není-li tak například nezbytný lékařský zásah, mělo by být dítě ihned po narození umístěno do matčina náručí; rodiče by měli mít okamžitě možnost dítě držet, mluvit na něj, započít první seznámení. Počáteční krmení dítěti neposkytuje pouze výživu, ale vytváří základ počátečního vztahu.. Ať už je dítě kojeno, nebo krmeno z lahve, krmení by mělo vždy být provázeno láskyplnou pozorností rodiče. Právě tato vzájemná interakce a prvotní vazba utváří pro dítě vzor pro všechny jeho budoucí vztahy.

Většina rodičů, samozřejmě, dbá na bezpečnost a pohodlí novorozence. Je třeba také pamatovat, že počátek života je pro novorozence také časem prvního zkoumání – jak prostředí, tak sama sebe. Doporučujeme proto, aby dítě mělo vždy možnost volného pohybu, v oblečení, které ho nijak neomezuje; zejména ve chvílích, kdy je vzhůru a čilé. Stejně tak by mělo mít možnost sledovat a dotýkat se příjemných a zajímavých předmětů.

Krize odstavování

Krize odstavení přináší zásadní změnu ve vztahu matky a dítěte. Zatímco kojené dítě doslova spoléhá na tělo matky pro zajištění přežití, odstavené dítě přijímá potravu z prostředí, získává tělesnou nezávislost. To samozřejmě neznamená, že dítě již matku nepotřebuje! Nicméně pouto mezi nimi se v tomto okamžiku mění. Obě strany se učí vyjadřovat ho jinak a užívat si nově nabytou tělesnou autonomii.

Jak můžeme pomoci? To nejlepší, co mohou rodiče udělat, je vypozorovat připravenost dítěte na pevnou stravu a zařadit jídlo ve správný čas: využít senzitivní období k odstavení. Dalším krokem je začlenění dítěte do společného stolování s celou rodinou, tedy jíst společně u stolu „opravdové“ jídlo, raději než například dostávat v lahvičce rozmixované kaše a podobně.

Je důležité podporovat rozvíjející se autonomii dítěte tím, že mu umožníme jíst samostatně, aniž bychom ho k jídlu přesvědčovali nebo ho dokonce nutili jídlo sníst. Přemlouvání a nucení vytváří nezdravé vzorce a návyky, které mohou dítěti v pozdějším životě pěkně zavařit. Není náhodou, že děti jsou fyzicky schopné úplného odstavení (pokud se rodiče nerozhodnou pro prodloužené kojení) přibližně ve věku devíti měsíců – na konci tzv. „vnějšího těhotenství“. V tutéž chvíli by mělo mít dítě ukončené vytváření základní důvěry v sebe sama a přicházejí i další důležité vývojové milníky: dítě začíná mluvit, lézt a přitahovat se, dokáže efektivně uchopovat, uvědomuje si objektovou stálost. Všechny tyto změny mají za následek postupné odloučení dítěte od rodičů: skutečně se z něho stává samostatný jedinec, který si uvědomuje vlastní osobní hranice. Z nemluvněte se stává batole.

Strach z cizích osob

Toto období úzce souvisí s krizí odstavení. Dítě si v tomto věku začíná uvědomovat vlastní osobnost a začíná se bránit tomu, aby se ho ostatní bez dovolení dotýkali nebo vstupovali do jeho osobního prostoru.

V žádném případě se nejedná o negativní jev a nijak neohrožuje sociální vývoj nebo vztahy dítěte. Jediné, co od vás dítě v tomto období potřebuje, je trpělivost a respekt k jeho pocitům. Pokud vás (nebo jinou osobu) dítě odmítá, dejte mu čas – nechte jej navázat kontakt jako první a do ničeho jej nenuťte. I když se vám může zdát zvláštní žádat dítě o svolení k objetí nebo políbení, dítě má stejné právo na tělesnou autonomii, soukromí a osobní prostor, jako jakákoliv jiná lidská bytost. A vzhledem k tomu, jak obtížné je pro malé dítě vyjádřit se a formulovat vlastní potřeby, je pro ně v tomto bodě velmi důležitý náš ohleduplný a citlivý přístup.

„Ve věku devíti měsíců jsou již děti osobnosti s přesně definovaným egem. Netolerují, že se s nimi zachází jako s předměty, které mohou být zvednuty a položeny bez ohledu na jejich základní potřebu kontrolovat svůj osobní prostor: prostor, který zaujímá jejich tělo. Děti milují společnost a kontakt s ostatními, ale v tomto věku musí dát vlastní souhlas. Mají pocit, že se k nim nikdo nesmí přiblížit, natož se jich dotknout, aniž by mu bylo uděleno jejich výslovné svolení. Vystrašená reakce a pláč nám plně objasňuje děsivý, ale zcela běžný pocit, že jsou vydáni na milost a nemilost silnějších, kteří se jim mohou příliš přímo vnutit.“

Sylvana Montanaro, Pochopení lidské bytosti

Krize sebepotvrzení

Ve věku přibližně dvou let vstupuje dítě do výrazné a dobře známé vývojové krize, někdy označované jako „opoziční krize“ nebo „období NE“. Toto označení však není zcela přesné: dítě netouží být v opozici, pouze potřebuje dosáhnout od ostatních uznání toho, že je samostatná osobnost, s vlastními názory, přáními a potřebami.

„Za každým „ne“ dítěte je jeho touha být respektován jako člověk.“

Sylvana Montanaro, Pochopení lidské bytosti

S rozvojem ega se dítě postupně a výrazně mění, často k šoku a zděšení rodičů. Začíná rodičům utíkat, odmítat je (nebo také odmítat doposud oblíbené předměty a činnosti), objevují se nechvalně známé batolecí záchvaty vzteku a afekty. Za tím vším je potřeba oddělit se od rodičů a najít svou vlastní individualitu. To opět neznamená, že by dítě už rodiče nepotřebovalo, právě naopak; začíná si ale uvědomovat samo sebe jako samostatného jedince, nejen jako součást rodičů, a hledá způsoby, jak to dát světu najevo.

Jak můžeme pomoci? Potřebu dítěte prosadit se můžeme alespoň částečně naplnit tím, že dítěti dáme možnost volby v nekonfliktních situacích. Například můžeme dát na výběr dvě nebo tři možné varianty oblečení nebo svačiny, ze kterých si samo vybere. Tím, že se budeme dítěte ptát na jeho názor a žádat ho o pomoc, kdykoli je to možné a praktické, mu vyjadřujeme úctu a ohledy, které od nás v této chvíli zoufale potřebuje.

Nemá-li dítě v nějaké situaci možnost volby, mělo by se mu dostat jasného a pevného vysvětlení.  V tuto chvíli je obzvláště užitečné, aby si rodiče v klidu sedli a domluvili se na tom, jak budou řešit každodenní situace a problémy. Konzistentní výchova dává dítěti pocit řádu, ve výsledku tak i pocit klidu a bezpečí.

Je záhodno poznamenat, že tato krize se do určité míry vrací a opakuje během dospívání. Je-li proto v batolecím období úspěšně zvládnuta, bude to mít dítě (a celá jeho rodina) v pubertě výrazně snazší.

 

Komentáře
  • Kategorie