Život a dílo Marie Montessori

Dr. Maria Montessori proslula, už během svého života, jako doktorka, psycholožka, vědkyně, pedagožka, spisovatelka, a aktivistka za práva dětí. Kdo byla tato pozoruhodná žena?

Dětství a rodina

Maria Tecla Artemesia Montessori v mnohém dalece předběhla svou dobu; zároveň byla také ale jejím dokonalým ztělesněním. Narodila se a vyrůstala na sklonku „Století objevů“, v době, kdy převratné poznatky vědy a techniky i hluuboké politické a společenské změny slibovaly nástup nové éry lidstva: čas skutečného porozumění.

Montessori se narodila se v roce 1870 v Chiaravalle v Itálii a její dětství bylo silně ovlivněno právě těmito zmíněnými společenskými změnami. Mariina matka, Renilde Stoppani, pracovala jako učitelka v nově se objevivší „podnikové  školce“ místní továrny na tabák, ve které zace působil Mariin otec Alessandro Montessori.

Ačkoli se Alessandro snažil svou dceru směřovat k mnohem společensky přijatelnější kariéře učitelky, Renilde (sama dobře vzdělána) podporovala její akademické ambice. Když se rodina přestěhovala do Říma, Montessori studovala přírodní vědy a původně chtěla získat inženýrský titul. Není jisté, co nakonec změnilo její rozhodnutí a přimělo ji dát se na lékařskou dráhu (která byla v té době pro ženy naprosto neslýchaná), je ale jisté, že se od ní tato cesta vyžadovala velkou sílu a odhodlání. V roce 1896 promovala na Univerzitě v Římě jako doktorka medicíny – jedna z prvních žen-lékařek v Evropě.          

Počáteční práce – 1896 až 1906

Abychom mohli chápat osobu a dílo Dr. Montessori, je třeba mít na paměti, že byla vždy v první řadě vědkyní. A jako pravá vědkyně také nikdy nepřestala studovat. Po promoci pokračovala Dr. Montessori v dalším vzdělávání v oblasti antropologie a psychiatrie, rozvíjela své vědecké zájmy a udržovala živou korespondenci s dalšími prominentními  akademiky své doby. Víme, že to byla její geniální schopnost pozorovat – a inteligentně analyzovat pozorované – která jí umožnila její úžasné objevy: avšak zároveň je třeba si uvědomit, že nikdy nepracovala ve vakuu. Dr. Montessori vždy jako první uznala zásluhy a váhu základů, na kterých stavěla, ať už to byla práce jejích předchůdců nebo přínosy jejích asistentů, studentů a spolupracovníků.

Stejně jak Dle mého názoru je stejně tak důležité zvážit identitu Dr. Montessori nejen jako vědkyně, ale také jako aktivistky za lidská práva, neúnavně podporující sociální spravedlnost a lidská práva – především u žen a dětí – a bojující za mír. V roce 1896, ve stejném roce, kdy promovala na univerzitě, byla pozvána jako jeden z řečníků na Kongres za Ženská Práva do Berlína. Rychle si získala renomé schopného a přesvědčivého řečníka a průběhu života oslovovala nejrůznější publika po celém světě – od běžné veřejnosti přes vědce až akademiky až k nejvyšším politikům. Opakovaně se vyjádřila naprosto jednoznačně – že vzdělání považuje za nástroj společenské změny, jedinou možnou cestu k sociální reformě, která nám může přinést pokrok, mír, a snad i „vyšší formu civilizace“.

Hned po ukončení studia začala Montessori pracovat v mentální nemocnici při Univerzitě v Římě. Právě zde začala pracovat s dětmi umístěnými na oddělení duševních chorob. Na základě pozorování jejich projevů a chování dospěla k závěru, že navzdory opožděnému vývoji nebyly tyto děti postižené nebo nemocné: že potřebovaly pedagogickou intervenci, nikoliv psychiatricou. Ve stejnou dobu studovala Montessori práce Jeana Marca Itarda a Edouarda Segouina, francouzských psychiatrů z první poloviny devatenáctého století, kteří pracovali s fyzicky a mentálně postiženými dětmi. Montessori velmi obdivovala jejich práci a mnohé aspekty převzala a dále rozvinula; v pozdějších letech jim připisovala značné zásluhy za vznik Montessori vzdělávání. S pomocí Itardových a Seguinových metod dovedla řadu svěřenců s univerzitní nemocnice až k přijetí na běžné základní školy, a tento úspěch vedl ke zrodu zařízení Scuola Magistrale Ortofrenica – „nápravné“ Ortofrenické skoly pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Ale pokud tedy znevýhodněné děti v péči Montessori překonávaly své zdravé vrstevníky, co bylo špatně v běžném vzdělávání?

Během této bouřlivé doby, plné studií a cestování, se v roce 1898 narodil Mario Montesano Montessori, Mariin syn. Jeho otcem byl Mariin kolega Guiseppe Montesano a Maria se za něj nikdy neprovdala ani s ním nežila, a říká se, že nikoliv proto, že on by o to nestál; avšak manželství by téměř jistě znamenalo konec její tehdy velmi slibné kariéry. Jejich vztah rychle skončil a Montessori se rozhodla syna předat na výchovu k příbuzným na venkově a pokračovat ve své práci. Mario se k matce vrátil až po patnácti letech, nejdříve jako student a později jako společník a nejbližší spolupracovník. Stál po jejím boku s naprostou oddaností po příštích čtyřicet let, až do Mariiny smrti. 

Zrození Montessori metody

Montessori postupně došla k přesvědčení, že její metody dalece předčily dobové vzdělávání a byly by hluboce přínosné pro všechny děti, nejen děti znevýhodněné nebo postižené. Problémem se stalo získat třídu zdravých dětí, se kterými by to mohla jednoznačně prokázat.

Naštěstí pro nás (možná naneštěstí pro oblast antropologie – Montessori byla mezitím jmenována děkankou antropologie na univerzitě v Římě) se tato třída našla v římské čtvrti San Lorenzo. Zde se chudé předškolní dětí ve věku od tří do šesti let – jejichž matky musely během dne pracovat, ale které ještě nechodily do školy – stávaly velkým pouličním problémem. Je dost možné, že Montessorin „pedagogický experiment“ byl schválen pouze proto, aby se městská část zbavila malých vandalů a výtržníků. Dne šestého ledna, na svátek Tří králů (který je v katolické Itálii slaven také jako svátek dětí), otevřela Montessori slavnostně svůj první Casa dei Bambini – Dům dětí.

Jen těžko lze popsat ohromný úspěch této první školy a všech dalších, které jí následovaly. Tyto Domy byly skutečným pedagogickým experimentem, v rámci kterého Montessori pohotově zkoumala, upravovala, realizovala a zlepšovala své nápady a metody. V průběhu týdnů a měsíců se tak překotným tempem učila od dětí mnohem více než ony od ní (či spíše děti od prostředí, které pro ně společně s ostatními učitelkami a asistentkami připravila). Během práce nemilosrdně vyřazovala a likvidovala pomůcky a postupy, které nefungovaly, a na mnoho dalších přišla náhodou nebo omylem; všechny výsledky přijímala, dokumentovala a využívala s pokorou vědkyně hluboce zamilované do předmětu svého zkoumání. Z poznámek a spisů, které sestavila v průběhu této etapy, postupně vznikla kniha Objevování dítěte.

Noviny o Montessori vzdělávání a jeho úspěchu oblětely svět. Montessori si získala uznání mnoha vlivných a významných osobností v Evropě i v zámoří a také neméně úspěchů ve vlastní rodné zemi. První výcvik “Montessori metody” pro učitele byl otevřen v roce 1909 a téměř ihned následovaly další; první mezinárodní kurz přitáhl studenty doslova z celého světa. Jako ilustraci dobové „Montessori horečky“ můžeme uvést případ dvou sester, učitelek z Austrálie, které prodaly dům a za utržené peníze cestovaly do Evropy na Montessori kurz. Zdálo se nevyhnutelné, že Montessori metoda do několika let plně nahradí tradiční vzdělávání.

Cestovatelská léta

Následujících dvě desetiletích strávila Montessori cestováním a šířením své metody po celém světě, vždy v doprovodu svého syna Maria, který jí sloužil jako překladatel, asistent a spolupracovník. S nadšením ji uvítali ve Spojených státech, Velké Británii i Španělsku; mezi její obdivovatele, zastánce, korespondenty a přátele se řadily osobnosti jako Alexander Graham Bell, Mahatma Gandhi, President Woodrow Wilson, Sigmund a Anna Freudovi nebo Helen Keller. Navzdory počátečnímu nadšení však Montessori hnutí v zámoří nezakořenilo. Po střety s mnoha kritiky se většina národních organizací rozpadla a ztratila směr.

V Itálii se mezitím Montessori metoda potýkala s nevítanou pozorností velmi vlivného fanouška, přesvědčeného o efektivitě Montessori vzdělávání: byl jím Benito Mussolini. Požadoval, aby Montessori vzdělávání přijalo ideály fašismu a stalo se nástrojem jeho propagace, což Montessori opakovaně kategoricky odmítla; ve výsledku rozzuřený Mussolini vydal zákaz Montessori vzdělávání včetně výcviku pedagogů a šíření vzdělávacích principů a filozofie. Montessori samotná byla vykázána z vlasti a nikdy se tam již nevrátila.

Indie a pozdější léta

Bouřlivá politická realita první poloviny dvacátého století se pochopitelně odrazila i na vývoji Montessori vzdělávání; jen těžko se můžeme dohadovat, „co by kdyby“. Těsně před vypuknutím druhé světové války odjela Montessori na šestitýdenní cestu do Indie, jen aby tam nakonec zůstala šest let: jako občanka země Osy na území ovládaném Spojenci měla zákaz cestovat a jen díky vlastnímu věhlasu a mezinárodním známostem se vyhnula internaci. Možná ale zasáhla štěstěna – nucený pobyt v Indii uchránil Montessori od nebezpečí válkou. V každém případě je jasný jeden výsledek: indické Montessori hnutí je nepochybně jedním z nejsilnějších na světě.

Stejně jako nepřestala Montessori nikdy studovat, nepřestala nikdy ani pracovat. Po eventuálním návratu do Evropy i nadále cestovala, přednášela a vyučovala; rozvinula koncepce pro vzdělávání nejmenších dětí (od narození do tří let) a pro základní školy (od šesti do dvanácti let). Pod názvem Absorbující mysl vydala své vrcholné dílo a koncepci vzdělávání pro prvních šest let života. Ve chvíli své smrti byla Montessori v Holandsku a ponořena do příprav na cestu do Afriky; příčinou bylo masivní krvácení do mozku.

Během života se Montessori dostala přehršel uznání a ocenění, včetně tří nominací na Nobelovu cenu za mír. Snad nejlépe však můžeme shrnout její celoživotní práci slovy, která jsou vyryta na jejím náhrobku v Amsterdamu:

“Žádám své drahé a všemocné děti, nechť společně se mnou budují mír v člověku i ve světě.”
Komentáře
  • Kategorie