Pozorování

„Dítě má mysl vybavenou ke vstřebávání znalostí, má schopnost samo se učit. Jako důkaz vám postačí jedno jediné pozorování. “

Před více než stoletím se Dr. Montessori, v rámci svého lékařského výcviku, rozhodla pozorovat skupinu dětí v psychiatrické léčebně. Aniž by to věděla, vykročila tak na cestu, která posléze změnila nejen moderní vzdělání, ale i celé naše pojetí dětství jako takového.

Později shrnula svou ranou práci v knize „Objevování dítěte“. Tento název nebyl výsledkem náhody ani rozmaru. Díky systematickým pozorováním, oproštěným od předsudků a očekávání, dospěla Dr. Montessori k vlastnímu překvapení a potěšení k do té doby bezprecedentnímu porozumění dítěti: kým je a jaký má potenciál.

Poté následovaly roky studia, cestování, experimentů a spolupráce s ostatními, ale zásadním pro její práci zůstalo vždy pozorování. A stejně tak, jak proměnilo ji samotnou a její vzdělávací metodu, může pozorování dítěte transformovat rodičovství, výchovu a vzdělávání každého z nás.

Proč musíme pozorovat

V každodenním životě o naši pozornost neustále soupeří přehršel – práce, povinností, lidí, s nimiž potřebujeme mluvit a o které je nutné se postarat. Zatímco řešíme všechny tyto běžné záležitosti, zpravidla očekáváme, že se naše děti zachovají určitým způsobem – dají mamce pusu, zavážou si tkaničky, pohrají si s Legem, dojedí svou večeři – a když se tomu tak zrovna nestane, jako rodiče jsme zmatení a podráždění, a hlavně – nevíme proč!

Právě pozorování nám ale může ukázat důvody chování dítěte. Děti přece nejsou o nic více iracionální než kterýkoliv dospělý; naše očekávání jsou ale často založena na fikcích, ne faktech.

Pro mnoho z nás je takřka nemožné plně pochopit sama sebe. Dítě se od nás hluboce duševně, psychicky i emočně liší, a není možné mu porozumět pouze na základě znalosti vlastního chování. Je prakticky nemožné skutečně si vzpomenout, jaké bylo naše vlastní dětství a jací jsme byli tehdy; navíc děti velmi rychle rostou a jejich mysl a osobnost se během vývoje několikrát promění. K tomu, abychom děti viděli a chápali tak, jaké skutečně jsou, je třeba neustále všímavě pozorovat a ne se pouze spoléhat na vlastní předpoklady a představy o jejich motivaci a schopnostech.

Bohužel nám také nepřidá fakt, že drtivá většina kultur naší planety netráví příliš času a energie studiem a respektováním dětských činností. Proto většina z nás podědila rozsáhlý soubor předsudků a očekávání, který tvoří spíše karikaturu dítěte než jeho pravdivý obraz, a tak často způsobí našim vztahům více škody než užitku.

Co vlastně to pozorování je

Dr. Montessori hovořila o třech typech pozorování: o přímém pozorování sebe sama (tj. o zaměření naší pozornosti na naše vlastní pocity, myšlenky a reakce), o přímém pozorování dítěte (kdy si tiše sedneme a neděláme nic jiného, než že dítě pozorně sledujeme) a nepřímé pozorování (při kterém můžeme současně dělat další věci, například když si hrajeme nebo pracujeme s dítětem). Každý z těchto typů pozorování je užitečný svým vlastním způsobem a nejlepší je všechny tři kombinovat. Dovednost nepřímého pozorování je ale dobré rozvíjet jako poslední, když už máme určitou zkušenost s pozorováním jak dítěte, tak sebe sama.

Jaký je rozdíl mezi tím být prostě dítětem, tak jak jsme zvyklí, a mezi jeho aktivním pozorováním?

  • Během pozorování nehodnotíme ani neposuzujeme. Interpretace našeho pozorování je něco, co může přijít později, ale ne přímo ve chvíli pozorování: odváděla by totiž naši pozornost od toho, co je před námi, a často také lákala nevšímat si toho, co by mohlo odporovat našim předpokladům. Snad nejobtížnější částí a jistě největší výzvou, alespoň na začátku, je oddělit objektivní pozorování od vlastních reakcí, dohadů a předsudků.
  • Během pozorování nijak nezasahujeme. Musíme se jako vědec úmyslně oddělit od předmětu naší studie. Samozřejmě, pokud uvidíme dítě, které se ocitlo v nebezpečí, musíme přestat pozorovat a začít jednat; někdy také dítě nechce být pozorováno a místo toho bude chtít, abychom mu pomáhali, nebo si společně hráli. Tu a tam je ale nesmírně užitečné zakázat si zásah a jen dítě sledovat. Dospělí jsou zpočátku často velmi mile překvapeni, když vidí, co všechno jsou jejich děti a studenti schopni samostatně zvládnout, pokud se do situace příliš rychle nevloží nějaký „nápomocný“ dospělý.
  • Během pozorování se soustředíme na náš důvod a cíl. Pozorování umožňuje porozumění a porozumění následně umožňuje smysluplnou pomoc, namísto překážení dítěti nebo kontraproduktivní úsilí z naší strany. Dítě má svou velmi důležitou práci, kterou bychom měli respektovat a chránit; Můžeme tak učinit jen tehdy, když dítě vidíme takové, jaké skutečně je.

Jak pozorovat dítě v praxi

Kdy je nejlepší začít dítě pozorovat? Ihned, samozřejmě. Je to cenný zvyk pro rodiče, pedagogy a kohokoliv jiného, kdo pracuje s dětmi jakéhokoliv věku (ačkoliv pokud začnete s dospívajícími dětmi, nemusí to úplně ocenit). V každém případě ale zaručuji, že pozorování vám vždy přinese překvapivý a cenný vhled.

Jak začít? Stejně jako při každé nové dovednosti, na začátku doporučuji stanovit si čas na procvičování. Nejprve doporučuji vyhradit si úseky v délce 10 až 15 minut, než vás přepadne únava a vaše pozornost začne bloudit jinam.

Stačí najít pohodlné místo, odkud dítě dobře vidíte, a uvelebit se. Ideálně s tužkou a listem papíru: nemusíte psát žádné detailní elaboráty, nicméně hodí se moci si napsat krátké poznámky nebo kresby a popisy, nebo si zapisovat časové úseky, během nichž dítě něco dělalo (také je snazší říci mladšímu dítěti – podívej, já tady teď dělám nějakou práci tady na papíru, chvilku si hraj sám). Dávejte si pozor, abyste nepsali proč, nebo jak dobře dítě něco dělalo – to je vaše subjektivní interpretace skutečnosti, nikoliv skutečnost samotná! Provádíme-li pozorování delší dobu, je dobré poznamenávat si čas a nějakou krátkou poznámku alespoň každých deset minut, aby nás to vytrhlo z případného neúmyslného zasnění.

Poznámky samy o sobě nejsou ani tak důležité jako to, že si je píšeme. Ale můžete je uchovat pro pozdější porovnání; tím, že se dítě mění a roste postupně, velké proměny nebo nové vzorce chování nemusí být patrné, dokud se nepodíváte na poznámky třeba měsíc nebo půlrok staré.

Sebepozorování je samozřejmě náročnější. Také tady je užitečné vést si písemný záznam – deník nebo poznámky, zejména o vašich interakcích s dítětem, pokud se potýkáte s obzvláště nepříjemným problémem nebo frustrujícím chováním. Je dobré se v průběhu dne několikrát zastavit a sám sobě zodpovědět: jak se právě teď cítím? Jak a na co reaguji? A jaká reakce by byla právě nejlepší oproti té, která je právě teď nejlákavější? Hluboké samostudium je tématem daleko nad rámec tohoto článku, ale naštěstí existuje mnoho zdrojů a škol, které nabízejí vzdělávání o sebepoznání, pozornosti a vědomému poznání sebe sama. Vřele doporučuji, jak pedagogům, tak rodičům, aby se tématu sebepoznání aktivně věnovali.

Pozorování může a mělo by být naší první zbraní v případě konfliktů a velkých výchovných výzev – a že jich je – stejně tak jako každodenním způsobem jejich prevence.  Je to jeden z nejužitečnějších, vždy dostupných a flexibilních nástrojů, které máme k dispozici. Doufám, že vám přinese mnoho úžasných objevů.

Komentáře
  • Kategorie