O rodiči

Na tomto blogu – a v Montessori obecně – se většinou zaměřujeme na dítě: jak mu porozumět, pochopit a naplnit jeho potřeby. Přitom se ale setkávají dvě strany a neměli bychom opomenout tu druhou: rodiče a další dospělé v životě dítěte.

Toto je poslední článek ze série o komunikaci, Mluvit dětskou řečí.

V této části se trochu odchýlíme od těch předchozích: namísto specifických nebo praktických rad se vám pokusím nabídnout jinou perspektivu a námět k vašim vlastním dalším myšlenkám a rozhovorům. Myslím, že tématu vlastního prožívání rodičovství se věnuje někdy až příliš málo. Přála bych si, aby vám tento článek namísto univerzálního řešení dal inspiraci a pomoc k tomu najít právě tu rovnováhu, která nejvíce vyhovuje vám a vaší rodině.

V rámci mého Montessori výcviku s námi lektorka mluvila o konceptu a funkci rodiny. V rámci společnosti se jedná zejména o reprodukci a výchovu dětí – nových občanů. Pro nás je ale důležitější individuální funkce rodiny. To, že slouží svým vlastním členům, chrání je, podporuje a miluje; umožňuje jejich další rozvoj a růst jako lidských bytostí.

„Nikdy nezapomeňte, že tyto funkce rodiny platí pro všechny její členy: děti, rodiče, sourozence a všechny ostatní. My všichni jsme pověřeni úkolem obohatit a měnit životy ostatních k lepšímu. Není úkolem rodičů pouze dávat a nedostávat nic nazpět. Každý člen rodiny má právo na uspokojení svých potřeb a zároveň by měl každý přispět k naplnění potřeb svých blízkých.”

Je to zdánlivě jednoduchá myšlenka, ale postupem času jsem si uvědomila, jak hluboce kontrastuje s mnoha našimi kulturními očekáváními a předsudky. Až příliš často je v praxi rodič postaven do dominantního postavení vůči dítěti. Zároveň je přitom v nás zakotven ideál obětavého rodiče, který je naprosto oddán potřebám dítěte na úkor sebe sama.

V Montessori se snažíme najít střední cestu: místo, kde jsou děti i rodiče svobodní.

Hledání rovnováhy

Novorozeně je maličké, neuvěřitelně závislé stvoření na lidech, kteří o něj pečují. Má naprosto minimální kontrolu nad vlastním tělem a ještě mnohem méně nad svým prostředím; musí být neustále chráněno, krmeno, milováno. Jeho potřeby jsou tak naléhavé, jeho frustrace tak bolestivé, že z nutnosti převýší téměř všechny potřeby těch, kteří se o ně starají. Všichni chápeme, že čerství rodiče jsou vyčerpaní, nevyspalí, že přestanou plnit všechny závazky kromě těch nejnutnějších a že věnují veškerý svůj čas a energii miminku.

Krok za krokem však miminko roste, je odolnější, nezávislejší, hodně se učí – stává se dítětem. Přestává být naprosto závislé na rodičích – nejprve fyzicky, poté postupně i duševně a také emocionálně. Tato nezávislost neznamená nezájem nebo opuštění. Ve skutečnosti umožňuje rozvoj hlubšího, rovnoprávnějšího vztahu. Byli byste raději milováni někým, kdo si zvolil být s vámi, nebo někým, kdo nemá na vybranou, protože by bez vás nepřežil?

Tato změna přichází pomalu a postupně. Často se zdá, že si jí rodiče sotva všimnou. Ve vztahu může dojít i k malým krizím, pokud přehnaná rodičovská péče a oddanost omezuje dítě, které potřebuje větší míru nezávislosti; nebo naopak. Hranice rovnováhy ve vztahu se musí nutně posunovat a pomalu pozvolna se ve vztahu s dítětem dostávají do popředí potřeby a zájmy rodičů – už se netočí vše okolo dítěte. Tím si polepší obě strany a i dítě samotné musí postupně pochopit, že není středem vesmíru. Někdy mu rodiče pomůžou a poslouží, jindy zase může vyhovět, pomoci a posloužit ono jim. Učí se chápat pocity ostatních, dělat kompromisy.

Účel rodinného vztahu

Úkol vzdělávání je podle Dr. Montessori (zdánlivě) jednoduchý: pomoci dětem stát se lidmi a začlenit se do společnosti. Vést smysluplné a šťastné životy v rámci celé pestrosti a rozmanitosti našeho světa. Vzděláváním rozumíme vše, co se odehrává ve škole, stejně tak i doma.

Víme, že děti už od samého počátku života vstřebávají znalosti ze svého prostředí a začleňují je do svého vlastního já. To samozřejmě zahrnuje jejich nejniternější vnímání sebe samotných, stejně tak jako celý jejich koncept sociální interakce a chápání života s ostatními lidmi.

Také víme, že nejlépe se děti učí ne poučkami, ale od nás, z pozorování a zkušeností. Tím, že mají vzory, které jim ukazují a provádí je na jejich cestě.

Jaké vlastnosti chceme, aby naše děti rozvíjely? V Montessori vzdělávání se cení tyto: nezávislost, sebeovládání, laskavost, empatie, sebevědomí a sebeuvědomení sama sebe jako lidské bytosti, která zná své místo ve vesmíru a radostně ho přijímá. Tato pozice nevyžaduje oddané otroky nebo silné pány, ale vzory, milující přátele a partnery. Někoho, kdo respektuje dítě i sám sebe. To je role Montessori rodiče.

Co to znamená?

Co znamená pro rodiče vést šťastný a smysluplný život? Co potřebujeme od ostatních? Jaké jsou naše hranice? Jaké věci nad rámec pouhého přežití nebo pohodlí potřebujeme ke štěstí? Odpověď se bude lišit člověk od člověka, rodič od rodiče a stejně tak by se měla lišit i dynamika různých rodin. Čím jsem si jistá je to, že ať už jsou vaše ambice a potřeby jakékoliv, vaše dítě si zaslouží vidět, jak o ně usilujete a naplňujete je. Ne slepě a sobecky, bez ohledu na ostatní, ale s kompromisy podle potřeb těch, které milujete. To je nejlepší cesta jak zajistit, aby až přijde čas, dělaly vaše děti to samé.

Komentáře
  • Kategorie